Nebýt Claptonových hitových verzí Caleových písní After Midnight a Cocaine ze 70. let, asi by o jejich autorovi věděl málokdo mimo hudební fajnšmekry. Jenomže vděčnost nesměřuje jen ze strany Calea vůči Claptonovi (ostatně, starému oklahomskému ještěrovi je stejně veškerá popularita ukradená), ale i opačně: Caleův rukopis, hráčský, pěvecký, výrazový i autorský, výrazně poznamenal Claptonovu sólovou tvorbu. Když si tihle dva v roce 2006 společně "udělali dobře" společnou deskou The Road to Escondido, byla z toho Grammy. Recenzi alba a ukázky z něj najdete zde.
"Božský Eric" ovšem není zdaleka jediný, kdo JJ Calea jmenuje mezi svými hlavními vzory - dalším je třeba i Mark Knopfler. Kdybyste si poslechli vstupní kytarový part v písničce Fonda-Lina z alba Roll On, aniž byste znali souvislosti, nařkli byste JJ Calea z kopírování Knopflera - opak je ale pravdou, takový způsob hry, takovou stavbu sól a linek odposlouchal Knopfler právě od Calea.
Mluvit o všech těch superhvězdách, které si na rozvinutí Caleova "Tulsa soundu", tedy směsi blues, country, folku, rocku a swingu, vystavěné ovšem na prakticky všudypřítomném základě minimalistických boogie figur, postavily živnost, je ale jen taková novinářská berlička. Podstatné je to, že hudba JJ Calea samozřejmě plně obstojí i sama za sebe. Je nápaditá, zvláštním způsobem chytlavá a především zcela originální.
Cale je velmi nenápadný ve všem, co dělá. Z pěveckého hlediska pro něj anglo-američtí novináři používají těžko přeložitelný termín "speak-singer" (něco jako "mluvozpěvák"), což je poměrně přesné. A jak zpívá, tak vlastně i hraje na kdeco včetně dominantních elektrických i akustických kytar, a také skládá. Z čeho jsou jeho písně vystavěny už jsme si řekli.
V některých kouscích převládne blues a boogie (třeba v té titulní s Claptonem), někde vystrčí růžky starý western swing (úvodní dvě Who Knew a Former Me), někde country (Strange Days, Cherry Street). A fór ve Fonda-Lina, kde, upřímně řečeno, dusá vlastně skoro disco, je v tomto žánrovém mišmaši k nezaplacení.
Skoro celé album vzniklo dnes tolik módní metodou DIY ("do it yourself", tedy "udělej si sám") - JJ Cale nahrál s výjimkou čtyř písní, kde má kapelu, nejen všechno, co má struny, ale i klávesy a také je původcem rytmických základů. Jejich technologičnost versus "rukodělný" retrosound kytar dodává třeba takové Where The Sun Don´t Shine obrovské napětí.
Vtip je v tom, že tímto způsobem, dnes tolik populárním mimo jiné u různých alternativních folkařů, pracuje JJ Cale vlastně už celá desetiletí. A jestliže na svých starých albech nahrával spoustu nástrojů sám hlavně z finančních důvodů, dnes to dělá proto, že chce. Že je to prostě jeho styl. A že sám ví nejlíp jak na to, aby to znělo dobře. Což tedy zní. Zatraceně dobře.
JJ Cale: Roll On
Because Music/Warner Music, čas 40:38
Hodnocení iDNES.cz: 90 %
