Karel Kryl bořil své pomníky, dnes by oslavil pětašedesátku

Od narození Karla Kryla uplyne v neděli pětašedesát let. Jeho život se uzavřel před patnácti lety, ale jeho písně zůstávají nejlepším měřítkem českého folku či šansonu.

Krylovy písně a nahrávky vycházejí stále na deskách. Čerstvě Kryla připomíná obnovená kompilace To nejlepší, kterou ve spolupráci s autorem sestavil v roce 1993 hudební publicista Petr Dorůžka. Zvukově vylepšené i rozšířené album nabízí v novém vydání všechny "krylovky", které si jeho příznivci zpívali i v dobách, kdy písničkáře mohli slyšet jen z rušených frekvencí Rádia Svobodná Evropa.

Výročí Krylova narození připomene i Kapela Missa, která se Krylovými skladbami zabývá již desátým rokem. Společně s písničkářem Jaroslavem Hutkou vystoupí od příštího pátku na šesti koncertech, mimo jiné ve Znojmě, Brně či Košicích. Nijak bombastické oslavy jsou na místě, ostatně zpěvák, básník a ostrý politický glosátor by si jiné asi nepřál. Neměl rád pomníky a sám udělal mnohé pro to, aby ten svůj zbořil. A lze s nadsázkou říci, že několikrát za sebou.

Krátká hvězdná éra

Do roku 1968, kdy už hrával své zásadní písně Morituri te salutant, Veličenstvo Kat, Anděl, Pieta či Salome, o něm širší publikum nevědělo. Jak napsal Krylův životopisec Vojtěch Klimt, Kryl byl dlouho víceméně regionálním umělcem.

Písňový odkaz Karla Kryla žije i 15 let po jeho smrti

Jak na prvního českého folkového písničkáře v moderním slova smyslu, básníka a ikony protestu proti sovětské okupaci vzpomíná redaktor iDNES.cz.

Rodák z Kroměříže, kde přišel na svět 12. dubna 1944 a kde jeho otec tiskl až do roku 1950 knihy, psal písně i na keramické škole v Bechyni. Hrál je v divadle v Teplicích, kde měl v roce 1962 první veřejné vystoupení.

Na vojně postoupil v armádní soutěži s pořadem Nálet na blbý, než si političtí důstojníci uvědomili, že pásmo je zaměřené i proti nim, a "Nálet" zatrhli. Od roku 1966 se Krylovi podařilo nahrát písně pro rozhlas v Ústí nad Labem. V Ostravě si jeho talentu všiml Miloslav Zapletal, nyní známý spíš ze showbyznysu či Miss, který mu zařídil nahrávky v tamějším rádiu.

A v roce 1968 je poslal novináři Jiřímu Černému, který sestavoval se svou tehdejší manželkou Miroslavou rozhlasovou hitparádu Dvanáct na houpačce. Krylovy písně obvykle z hitparády vypadly kvůli posluchačskému hlasování, ale Černý vytrval. Kryl prorazil až po srpnovém vpádu armád pěti zemí Varšavské smlouvy.

Píseň Bratříčku, zavírej vrátka, která zazněla na rozhlasové Houpačce, strhla na malého muže s kytarou pozornost národa. Lidi náhle objevili Kryla v celé šíři jeho záběru, jež sahala od protestsongů k milostným písním a hříčkám, od sarkasmu a hravosti k drtivě výstižným obrazům.

Avšak Krylova hvězdná éra trvala pouhé čtyři měsíce: od ledna, kdy "Bratříček" vyhrál Houpačku, do dubna 1969. Tehdy písničkář pocítil, že je z veřejné sféry vytlačován. Jeho nejznámější album Bratříčku, zavírej vrátka, sestavené zásluhou Jiřího Černého hlavně z nahrávek pro rozhlas, vyšlo 24. března 1969 a krátce nato bylo zakázáno. K moci se dostal Gustáv Husák a nastala normalizace.

Sláva i zapomínání

Tehdy Kryl zbořil svůj pomník poprvé, když v září 1969 odjel na folkový festival do Německa a nevrátil se domů. Začal si, spíš z donucení a bez záruky výsledku, stavět nový monument zakázaného písničkáře. Nastala dvacetiletá etapa, ve které neměl živý kontakt s domovem, i když jej lidé slyšeli z Mnichova na Svobodné Evropě, která mu nabídla místo spolupracovníka.

Dlouho cítil od Šumavy prázdné ticho a mohl si myslet, že upadne do zapomenutí. Na vlastní náklady nahrával desky a posílal je bezplatně do Československa. Léta pak musel splácet dluhy. Psal básně, vydával sbírky, natočil alba Karavana mraků či Plaváček. A koncertoval pro krajany či exulanty v západní Evropě, Americe i Austrálii. Kromě němčiny se naučil také polsky a zjistil, že jeho písně mají u našich severních sousedů odezvu.

Vzkazy nebo dopisy gymnazistů z Československa, kteří se narodili po roce 1969, Kryla povzbuzovaly. Avšak skutečnost, že jeho písně zapustily doma kořeny, si mohl ověřit až po 30. listopadu 1989, kdy vystoupil z letadla v Ruzyni. Ohlas jeho návratu byl obrovský, sláva jako by se vrátila s několikanásobnou ozvěnou. Všichni chtěli vidět Bratříčka. Kryl vystupoval ve velkých halách, každé z nově vydaných alb Bratříčku, zavírej vrátka a Rakovina si koupilo 250 tisíc posluchačů.

Ani druhé hvězdné období netrvalo dlouho. Album Monology (1992) nevzbudilo velký zájem veřejnosti. Polistopadové nadšení z Krylova návratu muselo logicky opadnout a nové písně asi nebyly tak přesvědčivé. Písničkář opět bořil svůj pomník, tentokrát dobrovolně. Lidé včetně přátel mu přestávali rozumět.

Proti všem

Už krátce po listopadu 1989 se Kryl nepřipojil k hlasům oslavujícím nové uspořádání státu. "Zažil jsem revoluce dvě, ale obě, stejně jako celá moje generace, jsem prohrál," říkal Kryl trpce o letech 1968 a 1989. Oceňoval obnovení demokracie, ale vadilo mu nedůsledné vyrovnávání se s minulostí i často podivné přesuny rozsáhlých majetků. A pustil se, mnohdy nespravedlivě a s přehnanou vervou, do kritiky všeho a všech. Rozdělení Československa už vůbec neunesl a považoval svou zemi takřka za ztracenou.

Je velmi pravděpodobné, že nebýt smrtelného infarktu 3. března 1994, velké koncertní publikum by se ke Krylovi znovu vrátilo a pětašedesátiny by oslavil ve vyprodané Lucerně. Jeho písně, zakořeněné v nejlepší tradici české hudební tvorby i ve víře, mají trvalou platnost. A jistě budou stále znovu vycházet.