"Prý tam byla atmosféra jako na fotbale, všichni fandili. Je to sen!" řekl v rozhovoru pro iDNES.cz.
Opravdu jste na předávání Lvů pozval celý štáb?
Štáb a herce. A taky všechny přátele a kamarády, kterým nám těch dlouhých pět let práce na Tobruku pomáhali a drželi palce. Zamluvil jsem jim kavárnu v pasáži Lucerna, nechal jsem jim tam nainstalovat velkoplošnou obrazovku a dole v sále jsem byl jenom s nominovanými.
Slyšela jsem, že se fandilo jak na fotbale...
Taky mi to spousta lidí říkala a já jim to rád věřím. Teď tady, u sebe v kanceláři nad vegetariánskou Lucernou, pro ně také pořádám nevegetariánské posvícení. Zaslouží si to. Víte, všichni, kdo se na natáčení podíleli, nějakým způsobem drží při sobě. Nevím, jak bych to přesně definoval, je to něco, co jen cítíme, ale nedokážeme to popsat. Důsledkem je, že se pořád rádi a pravidelně scházíme a každý úspěch Tobruku prožíváme velmi intenzivně společně.
Spojilo vás to, že jste natáčeli za drsných podmínek v poušti?
Do jisté míry ano, poušť mohla být původní příčina. Od té doby sdílíme určité tajemství, které nám poušť dala a je nepřenosné. Teď možná trochu básním, ale opravdu mezi sebou máme vazbu, citové pouto, které je neskutečně pevné.
Budete se stejnými lidmi pracovat i na svém dalším projektu?
Samozřejmě. Devadesát procent štábu ostatně dělalo už na Mazaném Filipovi, kdy se ukázalo, že mám co do činění s charakterově i umělecky mimořádně vybavenými lidmi. Že jsou to zarputilci, kteří milují film, a nejsou v branži proto, aby vydělali. V podstatě si ani neumím představit, že bych ještě někdy točil s někým jiným.
Prozradíte, co přesně chystáte?
Omluvám se, ale neřeknu vám to. Jsem pověrčivý. Jedná se o velmi známou látku, ke které není snadné získat práva, a kdybych vám to prozradil, vím, že ji nikdy nenatočím. Ona i bez toho je šance, že k ní získáme práva, dost mizivá.
Je to drahá látka?
Slavná látka.
Kdo vlastní práva?
Nakladatelství v Americe. Jednám s nimi přes velkou louži a popravdě už jsem si na to musel v Americe zaplatit člověka, po mailu se podobné věci zkrátka vyřizovat nedají.
Mimochodem sedíte tu se soškou kameramana Vladimíra Smutného. Víte, že jste ji správně měli vrátit, aby do ní skláři vyryli jeho jméno?
Aha, vidíte, já myslel, že tam to jméno je. Že kromě pana Vachlera a notářky zná vítěze i mistr rytec! To víte, já Lva nikdy nedostal, tak nevím, co se s ním má dělat (směje se). Ale Vladimír je čestný a poctivý kameraman, určitě ho vrátí.
Filmem roku se stali Karamazovi, pro Českého lva si došel i HavelČeské lvy za nejlepší film a režii získali Karamazovi. Po třech soškách České filmové a televizní akademie si rozdělili Tobruk a nečekaně také Hlídač č. 47. Vůbec poprvé se udělovala cena za dokument, která připadla Občanu Havlovi; pro sošku si s režisérem Miroslavem Jankem přišel i bývalý prezident. |
Nezávidíte mu trochu?
Kdepak. Věděl jsem, že já osobně zabodovat nemůžu. Takže jsem byl klidný. A co týče kolegů, musím říct, že jsem tušil, že to dopadne přesně takhle. Možná to zní neskromně, ale ve své lidi jsem prostě věřil. Mrzí mě jen, že cenu nedostal náš střihač.
Jak vlastně vidíte politiku oceňování filmů? Jeden z vašich kolegů si stěžoval, že se v řemeslných kategoriích často rozhoduje stylem "cena za zvuk filmu, kde je hodně rámusu"...
K tomu vám řeknu něco jiného. Jedna věc mi totiž na dnešním večeru přece jen zvedla mandle. Vlastně dvě. Jednak fakt, že pro ukázku v kategorii nejlepší kamera zvolil dramaturg noční záběry. To je taková idiocie! Nezlobte se, že to říkám takhle, ale prezentovat film, který má nádhernou kameru, scénou, ve které pro samou tmu není skoro nic vidět, tomu se nedá říkat jinak, než diletantismus. A totéž platí pro kategorii zvuk.
Že by zmíněný rámus?
Přesně tak. Tobruk má 102 minut a střílí se v něm přesně tři a půl minuty, zbytek se nese v úplně jiném módu. Samozřejmě že všechny ukázky z Tobruku byly střílecí. Tomu říkám setrvačnost já.
Vy sám jste v soutěži hlasoval?
Ve druhém kole ano. Pro své lidi, samozřejmě. Nedivte se, jen říkám nahlas to, co dělají úplně všichni. Člen akademie nesmí hlasovat jen v kategoriích, kde je nominován on sám, jinak pro vlastní film hlasovat může. Tak jsem to udělal...
Jak byste vlastně ohodnotil celkový výsledek letošního ročníku?
Nepřekvapil mě. Výhru jsem přál Venkovskému učiteli, ale čekal jsem, že zvítězí Karamazovi. Akademie má vlastní politiku a rozhoduje s určitou setrvačností, zdaleka nerozhoduje jen kvalita filmů, je tu i spousta jiných aspektů. Když Akademie poslala Karamazovy do oscarové soutěže, nemohla jim nedat hlavní cenu. Upřímně na to, abyste dokázala odhadnout konečné skóre, stačí být jen dostatečně dlouho v branži.
Tobruk jste uvedli na zahraniční trh. Jak si vede?
Představili jsme ho v Berlíně a k mé radosti vyšla velmi pozitivní kritika v prestižním deníku Variety, což prodeji nesmírně pomáhá. Jednáme s Británií, Švédskem, Francií, Polskem i s několika východními zeměmi. A zajímavé je, že našemu filmu všude rozumějí. Není to "česká záležitost".
A propos, točil jste v Tunisku. Slaví tam teď tak, jako slavili Indové, když vyhrál Milionář z chatrče Oscara?
Kolegové v Tunisku to s námi prožívají. Vidíte, musím jím zítra napsat mail.
Tak jinak. Bude oslava v poušti?
Spíš přemýšlím, že bych udělal speciální akci pro herce a štáb. Na podzim nebo na jaře příštího roku. Sbalili bychom bagáž, vzali stany a na nějakých deset dní se vydali do pouště. Tak jako tehdy při natáčení. Návrat na místa klapek...
Sliboval jste DVD s bonusy. Jak to vypadá s ním?
Mělo by vyjít koncem dubna a těch bonusů jsem si na něj vymyslel tolik, že z něj bude trojdisk. Na jednom bude film a zbytek zaberou bonusy.
Plánujete nějaký skrytý?
Zvažoval jsem to, přesně bych totiž věděl, co by na něm bylo. Ale je to něco tak interního, že to nikdo nesmí vidět. A mně je přitom jasné, že i kdybych ho ukryl sebevíc, někdo si spočítá data a objeví ho. Takže ne, na světě existuje pár věcí, které by měly zůstat utajeny na věky.
Na věky?
Na věky. Nebo dobře, až umřu, třeba se to někde najde.
