"Slečna Agáta Tichonovna měří necelých sto šedesát centimetrů, má hnědozelené oči, výrazný chrup a je jí sladkých čtyřiačtyřicet," říká o své roli, ve které se představí poprvé právě ve čtvrtek.
Podruhé za sebou hrajete starší, nehezkou slečnu, která by se ráda vdala. To je náhoda?
Nejspíš, ale možná byste se měla zeptat principála Honzy Hrušínského, proč mi takové dvě role za sebou vymyslel. Já se totiž na prvním místě zajímám, kdo bude v dané inscenaci ještě hrát, a teprve pak se ptám, jakou roli vymysleli pro mě. Hraju cokoliv a kdykoliv, ale záleží na tom s kým. Jako herečka nejsem vybíravá, snad jen drsnou cool dramatiku bych si odpustila. Nemusím ji jako divák a ani jako herečka bych nevěděla, co si s ní počít.
Jaký je váš vztah k ruské klasice? Hrála jste ji především pod vedením režiséra Petra Lébla.
Dodnes se dívám na ruskou klasiku "přes Petra". Zásadní pro mě byla práce na Čechovově Rackovi, a to i pro můj osobní život, protože v této inscenaci jsem se potkala s Radkem. Lébl byl nesmírně talentovaný, křehký člověk a na rozdíl od spousty jiných režisérů, kteří rádi jeho postupy opakují, on měl všechno odžité. Zdánlivě obskurní věci nebyly schválnostmi. Můj vztah k ruské klasice obecně prošel vývojem. Jako gymnazistka jsem byla rusofil. Dobře jsem mluvila rusky, milovala jsem ruskou literaturu a doma jsem měla celou knihovničku Dostojevského, Čechova a samozřejmě Gogola. V sedmnácti letech jsem si dokonce vydělala uklízením v nemocnici na Bulovce na výlet do Moskvy. Těšila jsem se, že tam pochopím tu ruskou složitou duši.
Mnoho lidí říká, že teprve při návštěvě Sovětského svazu pochopili absurditu v Gogolových hrách.
No copak jen hry! Nejsem člověk, který se rád trápí, ale během dvou dnů pobytu jsem upadla do deprese. Moskva byla peklo samo. Pochopila jsem, že lidský život nejenže nemá žádnou cenu, ale že člověk je vlastně na obtíž. Nikdo neznal pravidlo, že z narvaného autobusu se nejdřív vystupuje, stejně tak slova prosím, dovolte či děkuji. Na ulicích masy lidí, všichni oblečení do šedomodré, papachy na hlavách. Nikdo se neusmál, nemluvil na veřejnosti a na milence na ulici jste nenarazili. Do Moskvy jsem se vrátila ještě jednou se zájezdem s Léblovým Rackem a po návratu prohlásila, že do Ruska už dobrovolně nepojedu.
Vzpomenete si na něco z tehdejší ruské reality při zkoušení Ženitby?
Samozřejmě. Ženitba ovšem zase taková taškařice není. Existují komedie, kde se bez pocitu studu můžete bavit, ale to není případ Ženitby. Podle mě ji však dneska nelze inscenovat jako žánrový obrázek. Hledali jsme různé cesty, jak na to, a jedna z nich je, že publikum bereme jako partnera. Nikoli že bychom agresivně přepadali diváky, ale spíš tak, že se vše sděluje veřejně publiku. Také bych ráda, aby Ženitba byla hlavně o Agátě a Podkolatovovi, dvou dost divných typech, přesto toužících po lásce. Jsem jednoduchá herečka. Když se mi řekne, že to bude o lásce, tak se uklidním a ráda to hraju (směje se).
Jako herečka nejsem vybíravá. Hraju cokoliv a kdykoliv, ale záleží na tom s kým.
Gogol je ke svým postavám docela krutý.
Barbora Hrzánová
Právě. V Ženitbě nenajdete šťastný osud. Agáty je mi líto. Je to jednoduchá postava, až průhledná. Nelze ji psychologicky zkoumat, spíš si vyberete, co chcete zdůraznit. Třeba proč se tahle paní nevdala, jaký malý kousek k tomu vždycky chyběl. Za vrcholnou scénu, nejveselejší a nejsmutnější současně, považuji výjev, v němž se Podkolatov a Agáta setkají ve společném rozhovoru. To, co vypadá jako největší trapas, může být pro ty dva jedinou krásnou chvílí jejich života, která však nenávratně vyprchá. A že jí pak nápadník stejně uteče? Nad tím právě můžeme přemýšlet. Pro mě osobně je nejzajímavější, když vidím směšné počínaní hrdinů a současně s nimi v duchu pláču. Teď však mluvím o tom, co by si měl divák odnést, a to se nemá. Divák je svéprávná, jedinečná bytost, a nechť si odnese, co chce.
