Na rozdíl od pětileté hrdinky nemá totiž jeho distributor dost fantazie, aby vymyslel přesnější určení žánru než rodinný film. Což odpovídá jen potud, že jde o příběh jedné rodiny a že v něm mají hlavní slovo předškoláci; rozhodně to však neznamená, že je to film pro jejich vrstevníky.
Naopak, v hledišti by měli sedět dospělí a zírat, jak jim děti vystavují účty a jak je i herecky pokládají na lopatky. To vše v příběhu, který mísí komedii s romancí, horor s pohádkou a věcnou realitu s hravou animací.
Ze svého úspěšného "kraťasu" Příušnice převzala režisérka Maria Procházková klíčový princip. Vypravěčkou, glosátorkou i tichou svědkyní "dospěláckých" záhad je dívenka, jejíž zábavné postřehy dokreslované animací snů, nápadů a představ působí zcela čistě a přirozeně.
Co by v prozaickém světě dospělých vypadalo jako ryze formální manýra, v dětské říši plné poezie má smysl, účel i řád – třeba když hrdinka s pohrdáním domaluje korunku k nenáviděné fintivé spolužačce, nad jejíž roztomilostí se rodiče rozplývají.
Děti jsou vůbec skvělé, tvárné a ohromně bezprostřední; strachy mrkající holčička poprvé sama v kině i její kamarád, jenž tajně "nakoukal" televizní horor a odvozuje z něj vlastní teorie. Tak samozřejmý dětský projev tu nebyl snad od filmu S tebou mě baví svět, jenž však razil smích pro smích, kdežto "Vlk" zná i jiné, trpčí a vypjatější tóny.
Jinou podobnost obou děl, jež "Vlkovi" naopak moc nesluší, představuje okatá výlučnost takzvaně lepších rodin: maminka z opery a tatínek z letiště zařizují dvě efektní profesní prostředí, o pěstěné noblesní babičce nemluvě.
Pravda je, že dospělí vedle dětí vyhlížejí trochu fádně. Maminka Jitky Čvančarové je krásná, babička Jany Krausové intrikánská, trpný tatínek Pavla Řezníčka ožívá v konfliktu s tchyní a Martin Hofmann coby maminčin expřítel v projevech sebestředného sobce.
Zato děti mají nespočet výrazových odstínů, ať už sledují útržky tajemných rodičovských hádek, oddávají se strašidelným hrám při výletu na hrad a do jeskyní či spřádají plány, jak s pomocí vidličky zjistit, jestli maminku nevyměnili ufoni.
Hlavně malá Dorotka Dědková je jímavě rozbolavělá, když, skryta pod stolem, vyslechne – bohužel banální – pravdu o svém otci, kouzelně zarytá, když ji matka seznamuje s divným "strejdou", a dokonale nešťastná tou velkou křivdou, když maminka zapomene na její karneval, pro holčičku zásadní událost.
Kdykoli film ztrácí švih, děti jej spolehlivě pozvednou, vděčně rozesmějí, a dokonce vzbudí napětí v nečekaně akčním finále, kde se původně roztomilý pohádkový vlk v čepci mění ve skutečnou dravou šelmu.
Paralelou údělu Červené karkulky a dnešní holčičky je to film výtvarně jedinečný, vypravěčsky zábavný a podprahově očistný. Dostaví se totiž i trocha studu, když si člověk vybaví, co všechno svým dětem prováděl a co si asi tehdy myslely.
Hodnocení MF DNES: 70 %
