Josef Formánek pokřtí svoji novou knihu zítra ve čtyři hodiny odpoledne v knihkupectví Luxor na Václavském náměstí. A nebyl by to on, kdyby to nebylo originální – před Luxorem budou parkovat válečná vozidla, při autorském čtení se budou promenovat loutky, zahraje Václav Koubek a swingová kapela Hari Phill Band a čtenáři budou jako kmotři.
Ve skutečnosti ale Formánek není ani zdaleka tak sebejistý – o knize pochyboval, psal ji čtyři roky a je sám napnutý, jak ji čtenáři přijmou.
Vaše prvotina Prsatý muž a zloděj příběhů sklidila u čtenářů úspěch, prodalo se jí padesát tisíc výtisků. Kdy jste si uvědomil, že to není jen debut, ale také bestseller?
Nejdřív jsem měl radost, když se zpočátku prodalo šest tisíc výtisků, a úplně mi to stačilo. To, že se ta knížka fakt prodává, mi došlo, když se dělalo osmé vydání a souběžně s ním mi zavolala francouzská překladatelka, že by chtěla můj román přeložit do francouzštiny. Teď je prodaných dvaapadesát tisíc a za čtrnáct dní vychází deváté vydání.
Po rekordním Prsatém muži a po nejrychleji napsané knize na světě, kterou byl váš Létající jaguár, vydáváte třetí knihu Mluviti pravdu. Proč vznikala čtyři roky?
Už jsem nechtěl psát podobnou knihu, jako je Prsatý muž, žádný podruhé vylouhovaný čaj, pokračování, druhák. Dlouho jsem hledal příběh a nenacházel jsem ho. Napsal jsem několik začátků a všechny jsem je zahodil. Pořád to nikam nevedlo. Měl jsem strach, že se to ztratilo.
Co se ztratilo?
Psaní, lehkost. Že už to neumím, že je to prostě pryč. To, co jsem napsal, se mi zdálo hloupé. Postavy putovaly z bodu A do bodu B, ale celé to vlastně nikam nevedlo.
A kdy se to zase našlo?
Když jsem šel cestou na chalupu kolem smetiště, uviděl jsem nahoře světýlko.
Tak začíná i Mluviti pravdu. Takže je to opravdu tak autobiografické, jak se zdá?
Každý román je i fabulace, ale jen do určité míry. Do té doby, než jsem potkal Bernarda, svoji hlavní postavu, hledal jsem příběhy. Teď si příběh našel mě. Předobraz hlavního hrdiny zažil rozhodující události napříč dějinami absurdního dvacátého století. Sloužil v jednotkách SS, pak v Rudé armádě, v České armádě, byl nejmladším krajským tajemníkem KSČ, skoro dvacet let strávil v kriminálech a při tom stále hledal a ztrácel svoji životní lásku, stejně jako odpověď na jedinou otázku - jaký je smysl lidského života.
Jak moc jste mu jeho vyprávění věřil?
Ze začátku vůbec. Mám ale rád absurdní věci, tak jsem ho nechal. A pak jsem se zeptal, jestli by mě provedl po těch místech, kde se to stalo. Jestli je můžeme navštívit. Myslel jsem si, že ho dostanu. A on se úplně rozzářil a skutečně jsme udělali výlet po jeho životě. Vídeň, Mathausen, Hamburg. A mně začala naskakovat husí kůže, protože jsem zjistil, že ten člověk to tam skutečně zná, jména a časy sedí, příběh zapadal do sebe. To si nemohl vymyslet.
Jak se měnil váš vztah?
Nejdřív mi Bernard moc neseděl, nechával jsem si od něj odstup. Začal jsem psát, ale psal jsem o něm jakoby přes sklo. Byl jsem z toho nešťastný. Když mi pak hrozil holí, nebo mi s ní tloukl do laku mého oblíbeného saaba, začal jsem ho skutečně poznávat. Je to paradoxní, ale on je přes tu tvrdou slupku hrozně férový člověk. Když ho pustili z nemocnice po operaci srdce, měl jsem pocit, že se o něj musím postarat, že je to má povinnost. Ten člověk mi dal celý svůj životní příběh všanc. Přebaloval jsem ho, vařil jsem mu čaj, zažil jsem, když ho to bolelo. Zpíval mi německy, francouzsky a rusky písně ze zajetí a války a vyprávěl, dle něj, nedůležité malé historky, které mi zapadávaly do toho velkého příběhu, který už jsem měl skoro hotový. Až díky tomu jsem ho vlastně úplně poznal a snad i pochopil.
Nakolik je pro vás Bernard podobným zdrojem terapie, jako byli v Prsatém muži Mentawajci?
Tahle kniha není tak autobiografická jako Prsatý muž, ale je pro mě strašně důležitá. A ano, byla to terapie. Do knížky napíšete i věci, které byste nikdy nikomu neřekli, ty nejvnitřnější pocity. Je to vlastně strašně osobní kniha, vidím v ní bolest, ale i krásu, touhu po životě. Jsem zvědavý, co tomu řeknou čtenáři, možná budou překvapení, že Formánek napsal úplně něco jiného, než co čekali.
Bojíte se kritiky?
Každý spisovatel se jí bojí. Lhal bych, kdybych řekl, že je mi to jedno, ale důležitější než kritik je pro mně ten, komu vyprávím, čtenář.
Kde se v jednom z nejprodávanějších současných autorů bere taková pochybnost?
Pořád je co zlepšovat. Myslím, že nebýt mé nakladatelky, která mě na čtyři měsíce zavřela v nakladatelství, kde jsem i spal, bych ji pořád předělával a vydal bych ji třeba za dva roky nebo vůbec, prostě proto, že jsem pořád nespokojený se svojí prací.
Proto jste dal rukopis číst tolika lidem?
Asi ano, kromě mých kamarádů ho četl i Arnošt Lustig, Radek John a Ivan Klíma.
Co říkali?
Třeba pan Lustig mi volal, byl jsem zrovna v Egyptě, volal několikrát, než jsem to zvedl. Chtěl jsem mu říct, že nejsem v republice, že mu napíšu zprávu, ale on mě nenechal domluvit a řekl jen jednu věc – ty kurvo, je to mistrovský dílo.
