Na jméno tohoto současného krále chicagského blues přísahali Jimi Hendrix i Stevie Ray Vaughan, Eric Clapton nevynechá žádnou příležitost si s tímto svým vzorem zahrát a písnička Champagne And Reefer, v níž hostuje v aktuálním Scorseseho koncertním záznamu Rolling Stones Shine A Light, je podle drtivé většiny recenzentů i posluchačů nejsvětlejším okamžikem snímku.
Poslední léta jsou pro Buddyho Guye, který se na profesionální scéně pohybuje už od druhé půle 50. let, ostatně nebývale šťastná. Albem Sweet Tea (2001) naprosto dokonale soustředil pozornost na tvorbu posledních autentických mississippských bluesmanů a dodal jí svou hrou nový rozměr, za akustické album Blues Singer (2003) obdržel svou již pátou Grammy.
Předposlední deskou Bring´em In (2005) s hostujícími Keithem Richardsem, Carlosem Santanou či Tracy Chapmanovou potvrdil, že je velkým učitelem těch, kteří jsou sami za učitele považováni. O Guyově letošním vystoupení na největším britském rockovém festivalu v Glastonbury se referenti předháněli v superlativech. A korunu tomu všemu nasazuje aktuální album Skin Deep, které dokazuje, že klišé o zrání věkem se zdaleka netýká jen vína.
I zde v kolonce hostů najdeme řadu veleslavných jmen. Samozřejmě Erika Claptona, který v proklamativní písni Every Time I Sing The Blues se zřejmou úctou, jež nevylučuje vlastní ambice, ukazuje, v jaké hudbě je stále nejvíc doma. Mezi dalšími spolupracovníky fajnšmekry potěší famózní slidekytarista Derek Trucks a jeho žena, zpěvačka Susan Tedeschi, stejně jako jeden z nejslavnějších steelkytaristů Robert Randolph (jeho kytarový duet s Guyem v Out In The Woods na základě mississippských archetypů je jedním z nejlepších čísel alba).
Kuriozitou pak je devítileté "zázračné dítě s kytarou" Quinn Sullivan v písni Who´s Gonna Fill Those Shoes, ve které, mimochodem, Guy krásně rýmuje jména všech nejslavnějších bluesmanů historie od Roberta Johnsona přes Muddyho Waterse až k B. B. Kingovi.
Buddy Guy a Quinn Sullivan živě
Přes věhlas hostujících muzikantů je ale tou nejpodstatnější figurou šachovnice pochopitelně sám Buddy Guy a – trošku překvapivě – také producent, bubeník a hlavně (spolu)autor naprosté většiny písní Tom Hambridge. Skin Deep je totiž na rozdíl od většiny alb bluesových legend ze sta procent novinkovou kolekcí, nejsou zde recyklovány žádné klasické standardy ani remaky vlastních starších písní.
A upřímně řečeno, leckteré nahrávky, ve kterých si Buddy Guy vystačil sám se svou kapelou, tedy bez hostů, jsou nejlepší na albu – za všechny jmenujme skutečně hromovládnou Lyin´ Like A Dog, ve které Guyova nezaměnitelná syrová kytara kreslí až přízračné obrazy v souladu s typickým exaltovaným zpěvem, nebo o něco méně vypjatá I Found Happiness.
Je zcela evidentní, že z rukou Buddyho Guye vyšlo další výjimečné album, které jeho post na bluesové scéně potvrzuje. Kdyby se nedočkalo ve své kategorii minimálně nominace na Grammy a Blues Music Awards za letošní rok, bylo by něco v nepořádku.
Buddy Guy: Skin Deep
Silvertone/Sony BMG, čas: 58:14
Hodnocení MF DNES: 90 %
