Herec Miloň Čepelka: Na cimrmanovské Babičce si smlsávám

S Divadlem Járy Cimrmana je Miloň Čepelka již od samého začátku, ve výhradně pánském souboru často ztvárňuje ženské role. V Českém nebi dostal úlohu Babičky Boženy Němcové.

Ještě déle než těch jedenačtyřicet let, co divadlo existuje, se zná s Ladislavem Smoljakem a Zdeňkem Svěrákem – sešli se jako studenti tehdejší Vysoké školy pedagogické. "Bůh ví, proč nás to všechny přitáhlo k divadlu. Snad že kantor má v sobě vždycky i kus herce," uvažuje Miloň Čepelka.

Prý jste se při čtení Českého nebe nebavili tolik jako jindy. Že byste měli pochybnosti?
Já rozhodně ne, mně se text líbí, a to víc než předchozí Afrika, kde mi humor někdy připadá jaksi estrádní. České nebe je podle mě zase o krok výš.

Cimrmanům to v Českém nebi sluší

Pokud je České nebe aneb Cimrmanův dramatický kšaft opravdu poslední hrou, kterou pánové ze souboru Divadla Járy Cimrmana nastudovali, je třeba hluboce smeknout a říct: Pánové, takovou tečku si mohou opravdu dovolit jen mistři.

Křištálová lupa Odhadujete, čemu se bude publikum nejvíc smát?
O tom jsme se dost bavili, zda není text hry příliš náročný vzhledem ke stále klesající úrovni všeobecného kulturního a historického přehledu. České nebe předpokládá aspoň základní znalosti o osobnostech českých dějin a literatury, proto naši autoři S+S napsali seminář tak, aby se v něm určitá fakta připomněla a pomohla tak v orientaci. A v semináři je scénka, o níž je řečeno, že je to Cimrmanova studentská prvotina, a možná té se budou diváci smát nejvíc. Je až kouzelně pitomá.

V Českém nebi máte roli ikony české literatury – hrajete Babičku Boženy Němcové.
To je pro mě čest, abych tak řekl. Docela si na ní smlsávám. Je to typická Babička, jak ji známe z Němcové, tedy laskavá stařenka. Ne že by říkala okřídlené věty z knihy, ale má toho ducha.

Jak jste začal hrát ženské postavy?
To přišlo z nezbytí. Matku Žílovou hrál v Aktu původně Karel Velebný, ale pak měl nehodu a ležel ve špitále. Někdo musel zaskočit. Tehdejší režisérka divadla Helena Philippová rozhodla, že to budu já, a už mi to – i když ne výhradně – zůstalo. Možná se tak rozhodla proto, že ženskou, paní Libuš, jsem hrál už předtím ve hře Jirky Šebánka Domácí zabijačka.

Jak jste se ženské postavy učil hrát, aby to nebyla banální karikatura?
Těžko říct. Citem. Od začátku jsme razili pravidlo – dělejme na jevišti, co umíme, co neumíme, to se stejně pozná. Ani Helena Philippová, ani později Láďa Smoljak mi stran ženských figur nedávali zvláštní pokyny.

Měla jsem za to, že máte cílenou hereckou techniku, jak záměrně hrát "nepoučeně".
Dnes je to řízená metoda, ale myslím, že se na ni přišlo jaksi samovolně a pak to Láďa teoreticky zformuloval jako postulát. Ale základ byl určitě ten, že jsme dělali, co jsme mohli. A od počátku jsme měli dobré východisko: totiž že jsme jakoby vědci, kteří se později přestrojí do kostýmů, takže jim publikum leccos odpustí.

Hledá se podobA Járy Cimrmana

Deník MF DNES ve spolupráci s portálem iDNES.cz se proto rozhodl vyhlásit celonárodní pátrání po skutečné podobě génia.

Prohledejte rodinné archivy, zapátrejte na půdách. Pokud narazíte na mistrovu podobu, pošlete nám ji neprodleně v elektronické podobě na adresu [e-mail].

Musíte se po letech hlídat, abyste nezačali hrát jako profesionálové?
Láďa někdy říká, že méně by bylo více, ale myslím, že postavy hrajeme pořád víceméně tak, jak byly nazkoušeny. Požadavek je hrát, jako by to bylo poprvé. To je samozřejmě teorie, když Hospodu Na mýtince hrajete víc než tisíckrát, ale nesmíme sami v sobě připustit, abychom se předváděli jen tak, jak se říká, levou zadní. Myslím ale, že nás takové pocity nepřepadají. Přece jen jsme stále hrající neherci, takže pocit rozechvění, když jdeme na jeviště, v nás zůstává.

Ve stanovách, které na první schůzi přednesl Jiří Šebánek, stojí, že divadlo budete hrát pro sebe, abyste se jím bavili. To pořád ještě platí?
Ano, jinak bychom toho asi už dávno nechali. Nezakrývám, že se mi občas navečer nechce z domu, ale jakmile přijdu do divadla, jsem ve svém živlu.

. CIMRMAN NA IDNES.CZ

Portál iDNES.cz nabízí pohled do historie divadla nesoucího jméno českého génia Járy Cimrmana, více informací o kolekci cimrmanovských DVD, které vycházejí s deníkem MF DNES, či videoukázky z her.

Už jedenačtyřicet sezon. To je aspoň polovina lidského života...
Mhm, v našem případě dobré dvě třetiny.

Chtěl jste někdy s Cimrmanem praštit?
Byly asi dvě takové chvíle, ale rychle mě to přešlo. Věděl jsem totiž, že by mě to brzy mrzelo, a třeba bych pak nenašel odvahu poprosit o svolení k návratu.

Kdy to bylo? Pramenilo to z únavy z toho, že v minulosti divadlo muselo snášet různé ústrky, balancovalo na hraně zákazu a neustále se stěhovalo?
Ne, nepřízeň režimu nás hněvala, ale nezlomila, naopak jsme chtěli dokázat, že se nedáme. Nepříjemná situace nastala hned v počátcích, kdy se oddělil Jirka Šebánek. Později jsem z přátelství k němu určitý čas seděl na dvou židlích a účinkoval jsem také v jeho badatelském Salonu Cimrman. Konkurence divadlu to nebyla, ale pravda, podobné hřiště to bylo.

Vraťme se k Českému nebi. Je to opravdu Cimrmanova poslední hra?
Nechci nás pochovávat, ale věk postupuje. A ze zkušenosti mám za to, že než se obecenstvo hry nasytí, nebude tak další čtyři roky nový titul potřeba. A co bude za čtyři roky, to nemám odvahu si představovat.