Říkáte si Sjón. Sigurjón Birgir Sigurdsson by byla pro spisovatele asi trochu zapeklitá vizitka…
Na Islandu je dlouhá tradice uměleckých jmen. Když jsem vyrůstal, všichni islandští velikáni je měli, a já se k nim pokoušel zařadit. V šestnácti letech jsem vydal první sbírku poezie a pseudonym mi dodával jistotu. Sjón je literární manifest, a nijak skromné jméno: znamená přelud, iluzi, jako bych chtěl být zrakem světa.
Jsou vaše knihy stejné přeludy jako vaše jméno?
Myslím, že jsou vizuální. Dlouho jsem se nemohl rozhodnout, zda chci být spisovatelem, nebo výtvarníkem. Snažím se spojovat slova s obrazy, pracuji s viditelným světem, ale také s tím skrytým a iluzorním.
Přízraky se vyskytují i ve vašem nejslavnějším románu Syn stínu, v originále Skugga-Baldur. To je prý zvláštní postava z islandských pověstí.
Skugga-Baldur je v legendách kříženec kočky a lišky, nijak velký, ale lidé se ho přesto velmi báli. Proč? Byl napůl z lidského světa a napůl z divočiny. To mě inspirovalo k postavě pastora Baldura, který patří k lidem, ale když vstoupí do přírody, stane se z něj zvíře. Je to příběh o vyměněných úlohách: kněz je špatný, vědec, který bývá v románech za zloducha, zase dobrý. A silného vědce zachrání slabá dívka.
. Jaký je Syn stínuNecelých sto stránek silných zážitků |
Četl jste rád islandské pohádky?
V babiččině domě byla obrovská sbírka islandského folkloru a já byl zapálený čtenář. V osmi letech jsem objevil příběhy plné duchů, horských obrů, mořských monster, neviditelných přízraků zakletých v kopcích a v kamenech. Všechny se odehrávaly na Islandu, v době ne tak vzdálené, postavy měly běžná islandská jména. Působily naprosto reálně. Stále ve mně žily, a když mi bylo jednačtyřicet, s úžasem jsem zjistil, že jsem tu velkou inspiraci svého dětství ve svých knihách dosud nijak nevyužil.
Jak vznikl váš legrační dialog, kdy kněz a mluvící liška, oba takřka na pokraji smrti, diskutují o elektřině?
Když zvíře začne v románu mluvit, mělo by mluvit překvapivě. Kdo by čekal, že liška nadhodí téma elektřiny? Ale vychází to ze skutečnosti. Islanďan žijící v Americe přijel na ostrov zvěstovat informace o elektřině – rok poté, co bylo elektřinou osvětleno první město. Jenže lidé na Islandu to považovali za naprostou pitomost. Farář z mé knihy je jedním z těch, kteří si na takovou přednášku připravují posměšné argumenty.
Jak to, že je duchovní takový ignorant?
Na Islandu moc nedůvěřujeme kněžím. Považujeme je buď za hrubiány, nebo idioty.
Kdo je vlastně největším hrdinou vaší knihy?
Liška a dívka. Vědec není špatný, ale kouří opium, v určitém smyslu se mstí. Není tak jednoznačný. Na opačném konci je malé království neurvalého pastora Baldura. To je nebezpečí všech malých společností – snadno je ovládnou omezení krutovládci. Snažil jsem se připomenout, že devatenácté století nebylo jen dobou romantismu a krásy, ale že islandská společnost tehdy byla i drsná a nelítostná.
Tvrdíte, že 19. století není mezi současnými islandskými spisovateli zrovna oblíbené téma. Proč?
Žádný autor z mé generace nezkusil psát o 19. století. Ne že by to bylo zakázané, ale prostě nám to přišlo jako nezáživné období. Je to čas velkých nacionalistických romantických básníků, počátků boje za nezávislost. Příběhy těch lidí mě nudily, což se změnilo, když jsem objevil studentské zápisky jednoho z těch romantiků, když žil v Kodani. A najednou jsem četl o skutečném životě – mladíkovi v zahraničí, který dělal všechno, co studenti v zahraničí dělávají. Pomalu jsem zjišťoval, že příběh z té doby dokážu vyprávět.
Proslul jste také písňovými texty. Jak vlastně začala vaše spolupráce se zpěvačkou Björk?
V 80. letech se toho v Reykjavíku hodně dělo. Probouzela se nová hudební vlna. Mezi hudebníky bylo hodně básníků a malířů, kteří četli na koncertech. Spoluzakládal jsem surrealistickou skupinu Medúsa a roku 1981 mě jeden z jejích básníků, který se později stal kytaristou Sugarcubes, představil své nové přítelkyni, která zpívala pro jinou skupinu. Byla to Björk. Stala se jakýmsi šestým, neoficiálním členem Medúsy. Když roku 1994 pracovala na novém albu, požádala mě, jestli bych se nechtěl podílet na jedné skladbě, z které se později stala Isobel.
Vycházel jste ze surrealismu, ale zároveň ho ve svých knížkách trochu proměnil.
Na první pohled jsem jako básník větším surrealistou. Ale i mé romány mají kořeny v surrealismu a v představě, že imaginace a láska bojují s běsy tohoto světa. Je to napětí mezi lidskými touhami a těžkým, složitým světem. Komunikace mezi vnitřním a vnějším: to, co se děje v lidské hlavě, je pro mě stejně skutečné jako kámen valící se z hory. Proč by nemohl běhat pes se sýrovýma nohama?
