Ptákovina v Činoherním klubu je bezesporu událostí právě odstartované divadelní sezony. Dílo, které skoro čtyřicet let nebylo uváděno, divadelníci oprášili, splnili Kunderovy podmínky a zajistili si tak jeho požehnání.
Spisovatel, který žije ve Francii, v Česku veřejně nevystupuje a ani nekomunikuje s novináři, nabídl divadlu mimořádnou věc: sám se sebou udělá rozhovor do programu inscenace.
„To vymyslel sám Kundera, že rozhovor připraví pro náš program,“ objasňuje ředitel Činoherního klubu Vladimír Procházka, kdo na nápad s rozhovorem přišel. Kunderovi z divadla neposílali žádné otázky nebo témata, se kterými by mohl pracovat, úpravu nechali zcela na něm.
Kdy jsi Ptákovinu napsal?
Během jediného šťastného týdne roku 1966 v malém pokoji malého hotelu v Trenčianských Teplicích, kde jsem byl po pět dnů vždycky dopoledne sám. Nálada, v jaké autor napíše nějakou svou věc, natrvalo ovlivní jeho vztah k ní. Tím chci říct, že jsem Ptákovinu měl vždycky moc rád.
To je důvod, že ses k ní přestal na tak dlouho hlásit?
Nepřestal jsem se k ní hlásit. Hra měla prostě podivný osud. Už si dnes nepamatuju, co jsem s jejím rukopisem podnikal, ale zřejmě teprve v roce 1968 ho nějaká divadla přijala, takže první premiéra se uskutečnila po ruském vpádu, na začátku roku 1969, tedy v ten nejhorší možný čas. Hrála se v Liberci, v Ostravě, v Brně a v Praze ve zcela výjimečné euforii, ale též zcela výjimečně krátce, vlastně jen několik měsíců, protože koncem téhož roku dopadla na zemi definitivní tma a hra byla zakázána.
Jak se ti líbila představení?
Moc. To v Divadle Na zábradlí jsem viděl nejmíň desetkrát. Uvaděčky měly legraci, že se z celého publika nejvíc směje autor. Miloš Kopecký hrál ředitele, Josef Chvalina předsedu. Chtěl bych jim ještě jednou na takzvaný „onen svět“ poslat svůj vděčný pozdrav.
Ptákovina se samozřejmě v Čechách už nemohla hrát, ale ty jsi emigroval do Francie, kde se jiná tvoje hra, Jakub a jeho pán, dodnes hraje. Tak proč ne Ptákovina?
Narazilo to na podivnou překážku. Hra, jak víš, je založena na kresbě kosočtverce. Myslil jsem si, že ten symbol je znám na celém světě. Ale pak jsem zjistil, že Francouzům to vůbec nic neříká a že tomu znaku rozumějí pravděpodobně jen Češi. Bez magie kosočtverce ztratila hra své boží požehnání. Nevěděl jsem, jak ho nahradit. A protože život ve Francii mne zcela pohlcoval a divadlo nebylo nikdy mou vášní, stala se Ptákovina pro mne jen blednoucí vzpomínkou.
A v Čechách po roce 1989?
Nebyl jsem na to připraven. Potřeboval jsem se na hru po tak dlouhé době znovu podívat a hlavně si být jist, že ten, kdo ji bude inscenovat, na ní nebude nic měnit. A tak zůstávala Ptákovina nadále jen vzpomínkou až do chvíle, kdy mi vzkázal Ladislav Smoček, že by mu udělalo radost ji inscenovat. Tím se všechno změnilo. Především je Smoček starý přítel, kterého mám rád. Zadruhé ho obdivuju i jako režiséra i jako dramatického autora. A zatřetí, právě proto, že není jen režisér, ale zároveň (anebo hlavně) dramatický autor, je jedním z těch mizících divadelníků, kteří ještě berou vážně dramatický text.
Když ses na hru po letech znovu podíval, zasahoval jsi do ní?
Velmi málo. Ale trochu přece.
Ještě prozraď, co jsi chtěl říci tím divným titulem?
Že je to komedie do té míry nevážná, že je to víc než komedie: že je to ptákovina.
