Na programu, který začal po druhé hodině odpolední, byli zástupci domácí scény i hudebníci z blízkého i vzdálenějšího zahraničí. A všech barev kvalitativního spektra – jinak to ani na tak velkém festivalu být nemůže.
Kdo přesvědčil nejvíce? Z domácích například Precedens s Bárou Basikovou (ne už tak vložené ukázky z Němcova dalšího projektu Lili Marlene s poněkud křečovitou zpěvačkou Dášou Součkovou). Třeba taková Souměrná, kdysi možná až příliš zprofanovaná rozhlasovým protáčením, je dodnes velmi působivým popovým songem.
Výborně zvolené byly i dva "importy" od východních sousedů: slovenská šansoniérka Szidi Tobias i elektro-písničkářské duo Longital přivezli značnou porci originality ve výrazu, v instrumentaci i slovním sdělení.
Skvělé vystoupení odehrála Australanka se severským rodokmenem Inga Liljeström, jež podmanivým vokálem malovala šerosvitné krajiny na pomyslné plátno, utkané ze zajímavého souzvuku akustických nástrojů (kontrabas, violoncello) a naopak až ostentativně elektrické, mnoha efekty prohnané kytary.
Na vystoupení britských raveových veteránů Happy Mondays se názory v publiku lišily, jisté ale je, že na to, jak troskovitě po všech těch divokých letech původní členové působí na pohled, co do hudebního výkonu je u nich cítit znovunalezená šťáva.
Tu přirozeně podporují mladší hudebníci (dva kytaristé, basista), kteří kapelu koncertně rozšířili, tím nejsledovanějším byl pochopitelně zpěvák Shaun Ryder, který přes jistou oteklost dokázal spolu s černou zpěvačkou Rowettou opanovat pódium i ve chvílích, kdy se jim pod nohy tak trochu pletl maskot kapely, "tanečník" a občasný perkusista Bez.
Hudba Happy Mondays je – i přes dnešní následnickou vlnu nu-rave – samozřejmě tak trochu retro, trochu i divadlo, má ale své kouzlo. A kapele nelze upřít, že se ze všech průšvihů vyhrabala s relativně zdravou kůží a zachovala si přitom svou bohémskou autenticitu.
Program zakončovali na hlavní scéně američtí miláčci Davida Bowieho Dandy Warhols, kapela, která sice nemůže mít jiné ambice než být příjemně poslouchatelným i "koukatelným" revivalem glamrocku 70. let, jako důvod posledního večerního vzmachu energie celodenním vedrem zmučených diváckých těl ale zapůsobila výborně.
Jediného podstatnějšího zklamání se Colours dočkaly v bloku izraelské zpěvačky, říkající si Noa. V orientálně laděných, jemenskou hudbou poznamenaných písních, zněla vcelku zajímavě, část jejího vystoupení ale tvořil nepříliš zajímavý pop, kterému navíc moc nesvědčila poněkud spasitelská image frontmanky.
Jako celek ovšem nelze ani druhý den festivalu hodnotit jinak než kladně, byť čtvrteční koncert Jana Garbarka co do působivosti nikdo nepřekonal. Uvidíme, jak se dnes s touto laťkou popasují Sinéad O´Connor, Goldfrapp, Hawkwind, ale třeba i Dan Bárta.
