Obsáhlá publikace Quodlibet aneb Jak se komu co líbí (vydalo Druhé město) je už třetím dílem volného cyklu, zahájeného v roce 2000 antologií Zapadlo slunce za dnem, který nebyl a o pět let později následovaného Písní o nosu. Nese podtitul Čtení z novočeské literatury (od jejích prvopočátků do roku 1948). Ukázek z děl čítankových klasiků se zde ale nedohledáme.
Wernisch se zde zabývá literáty zapomenutými, odstrkovanými, často zesměšňovanými – a to bez ohledu na to, zda jejich tvorba má jakousi (byť samozřejmě většinou subjektivně vymezitelnou) kvalitu či ne. Zatímco v předešlých dvou svazcích se věnoval převážně poezii, tentokrát sahá i k próze a dalším literárním útvarům.
Sám uvádí žánrový výčet svého zájmu velmi zeširoka a – jak jinak - poeticky: "ukázky z knížek lidového čtení, kramářské písničky, mravoličné říkanky, školní pravidla, kázání, modlitbičky, zaříkávadla, všemožné hádanky, žertovné náhrobní nápisy, zápisy lidových vyprávění, kuplety a popěvky, písně, které se zpívaly na dělnických schůzích, jevištní deklamace, anekdoty, parodické a travestické persifláže, básně naučné, vinše a devoce, veršované reklamy a tak dále a tak dále, zkrátka od kdečeho kdeco. Zhusta zboží užitkové, původně nabízené nepříliš vybíravým spotřebitelům".
Chronologicky řazené ukázky vždy uvozuje krátký medailonek toho kterého autora (bylo-li možno o něm vůbec něco zjistit), z nichž některé působí neméně bizarním dojmem než následující texty. Nejde ale jen o naivistické pokusy ve stylu nedávno vydané Přidalovy antologie Kouzlo nechtěného. Wernisch skutečně "montuje" dohromady nezdařené pokusy se zřejmými záblesky talentu a kniha tak vlastně vypovídá mnohé i o něm.
"Jistěže mě zajímají mimořádné a umělecké výkony, ale raději mám nestrojený, spontánní, živý projev. Nic proti zpívání ku hvězdám a pro věčnost, ale dojímají a baví mě lidé. Vyhledával jsem lidské dokumenty, pozastavené chvíle, pouhé momentky, aniž bych se pak snažil skládat z nich celkový obraz nějaké doby," uvádí editor.
Ostatně i ve své vlastní tvorbě, tedy v některých jejích obdobích, se Ivan Wernisch tímto přístupem nechal inspirovat. A v neposlední řadě je o něm známo, že je velký milovník mystifikací. Už od vydání první antologie tohoto druhu jsou občas nadhazovány úvahy, které ze zařazených ukázek jsou ve skutečnosti editorovým dílem. On sám se brání a smysl takových "nařčení" zpochybňuje. Což neznamená, že se spory nebudou vést i v souvislosti s Quodlibet.
Uvolňující tlachání o pohlavním životě
Když v letech 1999 a 2000 vydalo nakladatelství Paseka trojdílnou folkloristickou sbírku Karla Jaroslava Obrátila (1866 – 1945) s názvem Kryptadia, obsahující "příspěvky ke studiu pohlavního života našeho lidu", neboli říkanky, básničky, popěvky a variace na známé projevy lidové slovesnosti, ovšem zásadně s explicitně erotickým a (podle zavedených měřítek) většinou velmi vulgárním obsahem, byla to velká událost.
Ivan Wernisch nyní z trojdílné sbírky vybral do jednoho svazku s názvem Kdo to čte, je prase (vydala Paseka) ty, které jej oslovily nejvíce a sestavil z nich vlastní antologii, která s výše zmíněnou Quodlibet vlastně velmi koresponduje.
"Sbírka Kdo to čte, je prase je quodlibet, z něhož si každý může vybrat co je libo... najdete tu od kdečeho kdeco. S velkou péčí jsem všemožné sprosťačinky rovnal podle barev a nálad, snažil se seřadit je tak, aby se navzájem doplňovaly; chtěl jsem, aby vzniklo souvislé pásmo uvolněného, uvolňujícího veselého tlachání." To se mu – samozřejmě za pomoci K. J. Obrátila, potažmo "českého lidu" – povedlo bezezbytku.
