Perkins se narodil v roce 1913 v Belzoni ve státě Mississippi, který je rodištěm amerického blues. Začínal jako kytarista, posléze přešel na piano. Nejprve doprovázel slavného Roberta Nighthawka, v 50. letech byl po boku především neméně stylotvornému kytaristovi Earlu Hookerovi.
Po více než desetileté pauze v muzikantské činnosti se vrátil na pódia i do nahrávacích studií koncem 60. let, kdy se uvolnilo místo pianisty v doprovodné kapele krále chicagského blues Muddyho Waterse. Perkins nakonec prožil Watersův velký comeback ve druhé polovině 70. let, kdy tři ze čtyř jeho Johnnym Winterem produkovaných alb byla oceněna Grammy.
Americký národní poklad
První sólové album After Hours vydal Pinetop Perkins až v roce 1988, řada jeho nahrávek zejména pro společnost Telarc (zejména Born In The Delta, Back On Top a duo s kytaristou Hubertem Sumlinem Legends) patří k tomu nejlepšímu, co v oblasti tradičního "post-chicagského" blues bylo v posledních letech nahráno.
Pinetopa Perkinse si ostatně americká hudební komunita cení jako jedné z živých legend. V roce 2005 získal Grammy za celoživotní hudební přínos. Každoroční cena pro nejlepšího pianistu roku v rámci nejprestižnějších žánrových ocenění Blues Music Awards (dříve W. C. Handy Awards) nese Perkinsovo jméno. Letos obdržel Grammy za album Last Of The Great Mississippi Delta Bluesmen: Live In Dallas.
To nahrál společně se třemi kolegy: Henrym Jamesem Townsendem, Robertem Lockwoodem Jr. a Davidem Honeyboyem Edwardsem. První dva jmenovaní ovšem mezi natočením a vydáním alba zemřeli a Edwards je proti Perkinsovi "mladík" - narodil se o dva roky dříve. Věkové absolutorium tedy pianista nepochybně drží.
Belzoni nebo Indianola?
Album Pinetop Perkins & Friends je velmi příjemnou poctou skutečnému "otci zakladateli", jehož hra na piano, absolutně zjednodušená do přísně stylových figur, by mohla sloužit dodnes jako učebnice. Perkins se ve svém věku "nikam nežene", ví, že uvážlivost a "málo tónů", které ovšem přesně sednou a jsou procítěny, je v tomto žánru mnohem ceněnější zboží než bůhvíjaké prstolamy.
Dokument k vydání alba Pinetop Perkins & Friends
Repertoár je sestaven zčásti z Perkinsových vlastních písní, zčásti z klasických bluesových standardů, z nichž některé bychom klidně mohli označit za až příliš "provařené odrhovačky" (Got My Mojo Working, Hoochie Coochie Man, Sweet Home Chicago), ovšem na album, které je vlastně oslavou narozenin, rozhodně patří. Už proto, že je Perkins hrál celý život.
Tím, co bude na albu nejlákavější i pro ty posluchače, kteří svou pozornost Perkinsově produkci nevěnují soustavně, jsou jména hostů, se kterými si starý pianista zahrál. Mezi ty nejhvězdnější patří samozřejmě Eric Clapton, který si krásně stylově zabluesoval v "dvojpísni" How Long Blues/Come Back Baby, u nás nedávno koncertující Eric Sardinas, jehož divoká resofonická slidekytara probarvila už tak dost divokou verzi Got My Mojo Working, či texaský kytarista Jimmie Vaughan, hrající hned v několika písních.
Až dojemný a zároveň vtipný rozměr má duet Pinetopa Perkinse s B. B. Kingem v Pinetopově písni Down In Mississippi. Jejich lokálně-patriotský "spor" o to, jestli tím pravým mississippským domovem je Perkinsovo Belzoni nebo Indianola, kde se narodil King, vyvolává ducha těch nejstarších časů z bluesmanských legend. Nemluvě samozřejmě o tom, že si Perkins se svým parťákem (jenž je proti němu ve svých třiaosmdesáti "mladík") výtečně muzikantsky rozumí.
Pinetop Perkins & Friends
Telarc/Classic, čas 41:29
Hodnocení iDNES.cz: 70 %
