Skutečné příběhy vždy fascinují, zvláště pokud se mohou opřít o přímé svědky. Režisér Ďáblovy dílny Stefan Ruzowitzky to zažil: "Pro mě byl absolutně nejdojemnější moment, když pánové Burger a Plappler, poslední žijící padělatelé z lágru, přišli na natáčení filmu, který o nich vypráví. A já si uvědomil - bože, to není smyšlenka, nýbrž dějiny, to se vážně stalo a tihle dva to peklo přežili. Cestou se oba devadesátiletí pánové dohadovali, zda byl esesák v čele padělatelské dílny vrah, nebo zachránce. A já si pomyslel: Tak přesně o tom můj film mluví."
Jak to tehdy bylo
Tiskař z Velké Lomnice Adolf Burger s manželkou byli v roce 1942 zatčeni; žena zemřela krátce po příchodu do Osvětimi, muž byl po čase přeřazen do padělatelské dílny v Sachsenhausenu. O tom, co tu zažil, napsal knihu, jejíž filmový přepis odstartoval letos na Berlinale, projel festivaly v Turínu či Torontu a se vstupem do českých kin dostal to nejlepší doporučení - bude zastupovat Rakousko v bojích o Oscara.
Scénář, na němž pracoval s režisérem i Burger, sice změnil některá jména a okolnosti, nicméně zachoval podstatu událostí takzvané operace Bernhard. Šlo o tajný plán nacistů, který řídil inspektor padělků Bernhard Krüger a jehož cílem bylo oslabit Spojence výrobou falešných britských liber a amerických dolarů.
Židovské vězně z koncentračních táborů - tiskaře, grafiky či typografy - převezli do Sachsenhausenu a uzavřeli do bloků 18 a 19 přezdívaných "zlatá klec", kde kromě 134 milionů liber, což třikrát převyšovalo britskou měnovou rezervu, vznikly i pasy a dokumenty pro tajnou službu. Přísně utajovaní vězni měli lepší podmínky než ostatní: dostatek jídla, čistou postel, mohli hrát ping-pong, občas jim pořádali večírky.
Nemuseli nosit vězeňský úbor, ale věděli, že "civil", jejž dostali, je po lidech, kteří skončili v plynu. A stále jim hrozila smrt: za nedodržení plánu, za sabotáž a po skončení úkolu za to, že patřili k zasvěceným. Přesto se pokoušeli zpozdit výrobu či vyrábět chybné bankovky.
Po librách přišly na řadu dolary; tehdy, v roce 1944, dostali vězni posilu - ruského židovského malíře a krále padělatelů své doby. Jmenoval se Smolianoff, ale ve filmu mu říkají Sorowitsch, podobně jako Krügera přejmenovali na Herzoga. Právě Smolianoff, Burger a Krüger tvoří ústřední trio filmu, představují je Karl Markovics, August Diehl a Devid Striesow. Menší roli si zahrála vnučka slavného komika Dolores Chaplinová, točilo se v Německu, ve Vídni a v Monte Carlu.
Hledání pokladu
Ve filmu se nedobrovolní padělatelé dočkají svobody ještě v Sachsenhausenu. Ve skutečnosti Němci dílnu už počátkem roku 1945, jakmile se fronta blížila k Berlínu, přestěhovali i s vězni do koncentračního tábora v rakouském Ebensee, který pak osvobodila americká armáda. Padělané bankovky nacisté ve spěchu naházeli do jezera Toplitz; od té doby žijí legendy "o pokladu v Toplitzkém jezeře", na něž někteří potápěči doplatili nehodami a dokonce smrtí.
Proto roku 1963 rakouská vláda potápění v jezeře zakázala a mnohaletý průzkum dna převzala armáda. Vylovila nejen další přepravky s penězi, ale také řadu nacistických dokumentů, bomb, raket, min, výbušnin a dalších zbraní. Proto dostalo jezero nový přídomek "skládka třetí říše".
A kam se poděli hrdinové skutečného příběhu? Burger se vrátil do vlasti a k tiskařské profesi. Poté, co vydal Ďáblovu dílnu, dál se svými vzpomínkami cestuje a vypráví je školákům. Zato mistr padělatelského řemesla Smolianoff zmizel. Říká se, že odjel do Monte Carla, kde prohrál velké množství peněz, nebo že vyráběl falešné palestinské emigrační dokumenty pro Židy. Jeho osud se uzavřel v šedesátých letech, kdy zemřel v Argentině.
