Třináct autorů rozehrává pozoruhodnou interakci s návštěvníky, všech exponátů je povoleno se dotýkat. Bránu do světa tvořivé lidské fantazie otevírá autor této interaktivní expozice Petr Nikl.
Na jednu stranu jsou v Domě umění vystavena "jen" zábavná hejblátka, na druhou stranu je možné výstavu vnímat jako obrovskou škálu možností, jak rozvíjet své smysly, určitě má i meditativní funkci...
Koncepcí bylo vytvořit labyrint pro všechny smysly, komunikačně poznávací prostředí. Jestli to někdo bude brát jako relaxační zábavu, jestli v tom někdo rozpoutá své asociace a představivost nebo jestli se bude třeba jen zpovzdáli dívat, to už je na něm. Nedáváme záměrně žádné návody ani omezení. Pouze ty, které upozorní na možné poranění. Mně se líbí, že naše odhady berou od začátku za své a vzniká vlastně autonomní, na nás nezávislá aktivita, která nás ve svých proměnlivých vlnách neustále překvapuje.
V době elektronických médií a technických vymožeností se vracíte k prazákladním postupům a technikám. Misky, na které se hraje štětkami na lahve, voda, dřevo, trubky, struny. Proč?
Chceme poskytnout přímý kontakt se skutečností, kontakt skutečných materiálů se skutečnými lidmi s použitím všech smyslů. Záměrně se vyhýbáme virtualitě. Vzhledem k její inflaci se nám právě tento přístup teď jeví jako potřebnější než kdykoli dřív, ačkoli pracujeme v podstatě se "zastaralými" prostředky. Jde o starý, divadelní či rituální princip. Setkání lidí, kteří společně komunikují v jednom prostoru s věcmi, nástroji a ostatními návštěvníky pomocí prostředků, které očima vidí, ušima slyší a materiálně cítí. Proto zde nenajdete přenesené a předtočené obrazy či zvuky. Všem musí být zjevné, že to vše mají ve vlastních rukou. Že jsou tomu partnery a spoluautory.
Bylo těžké, aby na to lidé přistoupili a skutečně se ponořili do hraní?
Pro někoho to může působit jako šok. Ale devětadevadesát procent lidí zvyk téměř okamžitě odhodilo a zapojilo se. Přítomnost potomků ani důstojnost muzea v tom nehrály roli. Znovu to potvrdilo obrovský deficit takových prostředí, kde se s vámi aktivně počítá.
Čím Orbis pictus je? Výstavou? Hernou pro dospělé?
Expozice je souborem pomůcek - krajinou nástrojů, majících za cíl vyluzovat komunikační záminky, umožňovat reflexi sebe sama a druhých. Tak jako piano musíte rozeznít, abyste se o něm a o sobě něco dozvěděli, a nemusíte zrovna znát noty. Je to krajina, ve které, budeteli sami, si možná nerušeně zameditujete, ale je-li vás víc, můžete se navzájem poslouchat. Samozřejmě, jeli vás v prostoru hry sto, je to hlučný chaos, ale je to odraz spontánnosti sta lidí... Všechno je zajímavé, je-li komunikace živá, zbystřená a neupjatá. I když se za ni někdy platí bohužel taky destruktivní daň.
V čem se liší Orbis pictus v Českém centru v Paříži, v Českém muzeu hudby v Praze a v Domě umění v Brně?
V Českém muzeu hudby bylo vzhledem k prostorovým možnostem dvakrát více nástrojů než v Českém centru v Paříži. Jelikož tím hlavním nástrojem je prostor sám, sakrální prostor muzea umožňoval velkou vertikální energii, mapující nadhled z pavlačí, kompletně obepínajících celou chrámovou loď. Zajímavý byl kontext s dřímajícími nástroji za zdmi stálé sbírky. Přirozená světelnost kolísala s postupujícím večerem. Také zde byl každovečerní program vystoupení. V Domě umění v Brně je více místností, prostor je členitější a až na jednu vyhlídkovou místnost je zatemněn, takže se víc prosazují vnitřní světla některých nástrojů. To umožňuje koncentrovanější, tlumenější atmosféru. Je to zcela jiný labyrint. Pro prostor Květné zahrady v Kroměříži, kde bude projekt otevřen 21. června, uvažujeme zase o rozmístění několika nástrojů venku, v kontextu s místním zahradním labyrintem.
Výstava nese název Orbis pictus a vychází zKomenského Labyrintu světa a ráje srdce. Jak formulujete zásadní Komenského odkaz a z čeho konkrétně jste vyšli při koncepci výstavy?
Vlastními smysly poznat možnosti a podivnosti světa a zkoumat onen "ráj srdce".
