Jeden z největších výstavních projektů Moravské galerie potrvá až do 5. srpna.
„Výstava měla při své předloňské premiéře v Bratislavě mimořádný úspěch. Za tři měsíce ji vidělo patnáct tisíc lidí,“ ředitelka Slovenské národní galerie Katarína Bajcurová.
V Brně je nyní vystaveno neskutečných 444 děl umělců ze Slovenska i Čechů, kteří se u východních sousedů inspirovali. A nejde o ledajaká jména. Vedle Josefa Čapka ze slovenských motivů čerpal i Emil Filla či Josef Šíma.
„Chtěli jsme výstavu vizuálně zhustit. A právě český podíl obohacuje brněnskou reprízu oproti bratislavskému uvedení,“ dodala Bajcurová.
Výstava oprávněně budila pozornost. S humorem a nadhledem, ale bez sarkasmu a jízlivosti sleduje umělecké stereotypy při hledání národní identity Slováků. „Projekt patří mezi naše nejriskantnější počiny,“ uvedla spoluautorka výstavy Alexandra Kusá.
Hlavní autor koncepce Aurel Hrabušický poznamenal, že slovenský národ není v historii tak pevně zakotven jako národy sousední.
„Slovenské výtvarné umění ještě po roce 1918 vlastně neexistovalo. My jsme vycházeli z toho, co se považuje za typický projev slovenskosti,“ zdůraznil Hrabušický.
Díla z posledního století a půl nejsou představena chronologicky, ale v tematických blocích. Diváka čekají například okruhy nazvané Patronky a ochránkyně Slovenska, Slovenská rodina, Slovenská melancholie, Patriarchové a matriarchy nebo Smutní zbojníci – tanec pod šibenicí.
„Strach z prázdna na výstavě určitě nikoho nečeká,“ směje se Bajcurová nad záměrnou přeplácaností výstavy. Záplavu lidových a etnografických motivů také vysvětluje po svém. „Není to obraz Slovenska urbanizovaného a industriálního, ale venkovského.“
Slovenské výtvarné umění vznikalo od předminulého století jako nesouvislá, víceméně romantická konstrukce. „Proto nevyznívalo příliš věrohodně,“ říká Hrabušický. Při jeho zrodu stály lidově-žánrové malby z přelomu 19. a 20. století.
