Když byl Brown v Praze poprvé, jeho vystoupení předcházely jisté obavy. Toho roku se v hlavním městě odehrálo několik vystoupení žijících legend srovnatelných žánrů (rock'n'rollu, rhythm'n'blues apod.) a prakticky všechna byla jen zašedlou připomínkou staré slávy.
Brown byl zcela jiný případ. Tehdy jednasedmdesátiletý zpěvák přesvědčil o tom, že se na pódiu cítí jako ryba ve vodě.
Nyní se situace opakovala. Brown přijel s téměř stejně postaveným programem, s personálně obdobným černo-bílým ansámblem muzikantů, zpěvaček (včetně frontmanovy manželky Tomi Rae a jejího sólového vstupu, tentokrát v podobě janisjoplinovské variace) a tanečnic, samozřejmě i s prakticky totožným repertoárem.
Na Jamese Browna se nechodí proto, abychom slyšeli nové písně, setlist tvoří – ba přímo musí tvořit – průřez hitovým „the best of“. Každá píseň, ať ostré funkové, volnější soulové, ale i swingující sorty, je v podání Brownova „zvěřince“ jen základem mnohaminutového jamu, který dokáže podle nátury roztančit či přikovat k zemi v tichém nadšení.
Funkce Jamese Browna v téhle show zdaleka není jen pěvecká. Na pódiu přes svůj věk působí jako katalyzátor energie a emocí.
Připomíná Milese Davise v osmdesátých letech, kdy slavný trumpetista dobrou polovinu koncertu jen obcházel pódium nebo postával v ústraní, tu zahrál pár tónů na trubku či klávesy, tu bedlivě sledoval sólujícího kolegu a mimoslovně s ním komunikoval.
Díky detailní velkoplošné projekci bylo možno sledovat Brownovy pokyny hudebníkům, jeho radost, když se saxofonistovi nebo kytaristovi zvlášť dařilo, nebo si potvrdit, že jeho jednoduchá, ale vždy stylově čistá a „přesně mířená“ minisóla na elektrické varhany nejsou žádný podfuk.
Samozřejmě, že celá bombastická show může z určitého pohledu působit kýčovitě, se všemi těmi kostýmy, flitry, choreografií, tanečnicemi s přehozenými americkými vlajkami přes ladná těla, konferenciérem, vykřikujícím všechny přídomky hlavní hvězdy.
Jenomže duch žánru, dokonalá profesionalita a především vypodložení absolutně dotaženou hudbou potvrzuje, že přesně takhle to má být.
James Brown
předkapely Francois Pignon, Gulo čar
Praha, T-Mobile Arena, 4. listopadu 2006
