Předcházející sloupek Na okraj najdete ZDE
ALBUM TÝDNE
Kytaristu Billa Frisella jsme v létě viděli v Praze na prvním ročníku Bohemia Jazz Festivalu a nyní se nám připomíná novým albem. Nenese žádný název, jen jména členů tria, které jej natočilo: Bill Frisell, Ron Carter, Paul Motian (Nonesuch/Warner Music). Tato jména jsou ostatně mnohem výmluvnější než jakékoli jiné označení.
Frisell si ke spolupráci přizval rytmiku, složenou ze dvou z nejvýznamnějších stále aktivních jazzmanů. Oba hráli téměř "s každým, kdo v jazzu něco znamená" a zároveň jsou jednou provždy spojeni s jednou konkrétní formací, která spoluvytvářela jazzové dějiny. Kontrabasista Ron carter byl členem slavné kapely Milese Davise v šedesátých letech, bubeník Paul Motian zase hrál v nejslavnější sestavě inovativního tria pianisty Billa Evanse.
Repertoárově nové album vcelku navazuje na to, co od Frisella známe z posledních let: kromě původních kompozic všech tří zúčastněných muzikantů zde najdeme dva kousky legendárního pianisty Thelonia Monka a "úkroky stranou" v podobě zinstrumentovaných písní countryového desperáta Hanka Williamse a dvou amerických lidovek. Frisell je svými častými návraty ke kořenům americké hudby dobře znám a bylo by s podivem, kdyby toto album bylo výjimkou.
Zatímco některá alba z poslední doby Frisell instrumentoval až opulentně, zdá se, že v poslední době opět přišel na chuť komornímu zvuku. Ten zní už na minulém živém dvojalbu East/West a stejného druhu je i tady. Samozřejmě, že se nezbavuje svých tradičních poznávacích znamení, zejména některých typů přídavných zařízení ke kytaře (především delay a volume padál), jinak ale sází na čistou komunikaci tří vzájemně dokonale vyladěných jedinců - mistrů svých nástrojů.
Je fascinující poslouchat, s jakou muzikantskou moudrostí se zhostili svých partů oba rytmičtí veteráni: hrají, jako by se nechumelilo, nepředvádějí žádná instrumentální alotria (těch si už ve svém dlouhém životě užili dost), naopak si vyhrávají s detaily - Motian s decentními rytmickými strukturami, Carter s melodickými miniaturami basového partu, na což má copyright odjakživa. A Frisellova hra je podobně filigránská, ač v jeho případě nejde o moudrost věku, nýbrž zatím jen zkušenosti. Byť ani on není žádný mladík.
JEŠTĚ VYŠLO
Ann Hampton Callaway je zkušená pop-jazzová zpěvačka, ale také úspěšná autorka, jejíchž několik skladeb nazpívala samotná Barbra Streisand. A protože je Callawayová z Chicaga, nyní došlo k tomu, k čemu jednou asi dojít muselo: ucítila potřebu vypořádat se po svém s největším tamním "vývozním artiklem", s blues. Učinila tak na albu Blues In The Night (Telarc/Classic).
Blues Callawayové však není to klasicky chicagské s elektrickými kytarami a foukacími harmonikami, je jazzové, swingové, je uchopeno spíš jako jazzová forma než samostatný žánr. V repertoáru najdeme jak skladby amerických klasiků (Rodgers-Hart, Arlen-Koehler, Cole Porter, Stephen Sondheim, Johnny Mercer), tak zpěvaččiny vlastní písně, ve kterých kromě jiného osvědčuje i překvapivý, v takovéto muzice ne zcela běžný smysl pro humor (viz píseň The I´m-Too-White-To-Sing-The-Blues Blues). Za zmínku stojí, že v části skladeb Callawayovou doprovází Diva Jazz Orchestra, bigband, složený výhradně ze samých žen. Inu, někdo to rád horké...
REEDICE TÝDNE
Fenomenální hráč na barytonsaxofon a jedna z ikon tzv. cool jazzu padesátých let Gerry Mulligan zemřel v roce 1996. Před smrtí natočil tři výborná alba pro label Telarc. Výběr z nich pod názvem The Art of Gerry Mulligan: The Final Recordings vydala firma o čtyři roky později. A nyní, s šestiletým odstupem, vychází nová verze v reediční a cenově zvýhodněné řadě Discover Jazz. Báječně melodickou, uvážlivou a tónově dokonalou hru bezesporu nejslavnějšího barytonsaxofonisty všech dob slyšíme ve třech polohách: v latinském kontextu z alba Paraiso (se zpěvačkou Jane Duboc), z kvartetního obsazení na albu Dream A Little Dream a konečně z širší sestavy, v níž je mj. i kytarista John Scofield a která nahrála album Dragonfly.
