Na dva a půl tisíce lidí zaplnilo ve středu večer scénu Kaplička na folkovém festivalu Zahrada v Náměšti na Hané u Olomouce.
Přehlídku zahájili loňský vítěz ceny Krteček skupina Bezefšeho, po níž následovaly dvě legendy: kromě Plíhala ještě Spirituál kvintet. Hladina hluku postupně klesala, na rozdíl od kvality produkce.
O první tóny Zahrady se však už asi hodinu před oficiálním začátkem v šest večer postarala pražská skupina Načas. Vítězové Trampské Porty si udělali unplugged recitál u bran zámku a vleže či vsedě jim na trávníku naslouchalo kolem stovky diváků.
Vystoupení sedmičlenných Bezefšeho, jejichž repertoár od spirituálů ustřeluje do mnoha dalších stran, lze shrnout slovy energie a show. Jen si je asi zatím zapamatujete spíše podle hraní na hustilku od kola nebo ztřeštěné ódy na trabant, než podle písní, jejichž slova by vám výrazněji utkvěla.
Pódiovou prezentaci mají však zvládnutou na 100 procent, šestihlas zní opravdu působivě, rytmicky je to pestré a dvě kytary, kontrabas, bicí, akordeon i dvě výrazné zpěvačky ve vás otisk zanechají.
Zklidnění přinesl následný blok Spirituál kvintetu. Jejich vystoupení bylo důkazem, že to, slovy Vlasty Redla, nemusí být hned od prvních taktů "tlak jak sviňa", není třeba to do lidí "hrnout", a přitom laťka kvality neklesne.
Někde možná scházelo o kousek větší nasazení, ale po 45 letech hraní se divák vůbec nemůže divit. A to, co některým členům chybělo, bohatě vynahrazovala energickými gejzíry Irena Budweiserová.
"Až budete tak staří jako Spirituál kvintet, nebudete už shánět žádné jiné informace," uvedl vtipně píseň o smrti a umírání kapelník Jiří Tichota. Mrazení vyvolala Budweiserová v písni Chci být při tom, věnované dvěma zesnulým členům kapely, Karlu Zichovi a Oldřichu Ortinskému.
Jak se pracuje s publikem předvedly legendy v Mlýnech, kdy během několika vteřin tleskali do rytmu skoro všichni, i ve skladbě Cumbaya, při níž kvintet rozezpíval celou Kapličku. A největší pochybovače o své formě museli pak přesvědčit při přídavku Bláznů svátek, zpívaném na scéně bez mikrofonů a capella.
"Běžte si povídat někam jinam," nepáral se s hlučícími opilci Karel Plíhal, sotva doladil a začal hrát. A postupně se mu povedlo nevídané: až na velký stan, kde se slezli především vyznavači alkoholu, scénu napěchovanou tisíci diváky utišil.
Když občas přeci jen některý zmožený pseudofanoušek vykřikl, měl Plíhal po ruce báseň či trefná slova: "Na poušti i na moři / všude samí magoři," odpálkoval jednoho, podobně jako jiného při přídavcích: "Prosím tě, buď ticho, já už za chvíli vypadnu, taky už melu z posledního."
Kainarovky střídal se svými nejlepšími kousky jako Nagasaki, Hirošima, lyrickými Padaly hvězdy, Vstávej, holka nebo Kluzištěm. Při přídavku Ráda se miluje ho doprovodil dívčí sbor z publika, zařadil i Černou káru, kterou na kainarovské album nazpívala Zuzana Navarová.
Samostatnou stať by zasloužily básně, jimiž odbourával publikum. Alespoň výběr těch nej méně známých: "Bez zubů šišlám / ať žije Išlám."…"Slzy pejska skanuly / na poslední granuli." ... "Proč se smějou tuleni / protože jsou zhulení."...A víte, jaký epitaf vymyslel písničkář pilotům sportovních letadel? "Budiž ti země ultralehká.:"
