Na trailer se podívejte ve videogalerii.
Snímky najdete ve fotogalerii.
Když se vrátíte o několik let zpátky, myslela jste si, že se ještě někdy pustíte to natáčení filmu, nebo do psaní scénáře?
Tak to se musíme vrátit do roku 1990, kdy jsem byla přesvědčena, že už nikdy žádný film točit nebudu. A vytrvala jsem v tom 15 let. Skutečně jsem si myslela, že se k této profesi nevrátím, protože je pro mne nesmírně vyčerpávající. Já prostě nedovedu dělat dvě věci najednou, to znamená, že já vím, že film mě stojí tak rok a půl života…
Nikdy jste v té době neměla třeba sama chuť, že byste ráda…
Ne! Nikdy! Nikdy mi to nepřišlo na mysl, nikdy jsem po tom ani nezatoužila. Je to zvláštní, ale tak nějak jsem si říkala, že S tebou mě baví svět je komedií století, tak proč bych pokoušela štěstí!? Vím, kolik mě to stálo nervů a stresů, a prostě jsem se k tomu už nechtěla vrátit, i když jsem během té doby dostávala různé nabídky.
Co převážilo a co způsobilo, když jste potom změnila svůj postoj a řekla: Ano.
Protože tam nemohl být jeden důvod, tam muselo být více okolností, které naznačily, že stojí za to zkusit to znovu. Ten důvod se jmenuje Miloš Šmídmajer. Přišel na mě s úplně jinou taktikou. Ptal se mě, jestli bych se nechtěla opět pustit do filmu, nenaléhal na mne, jenom mi řekl, abych si přečetla svou knížku Jak Anděla viděla anděla. Půl roku mi to trvalo, než jsem si ji přečetla. A to byla ta první chvíle, ten první okamžik, kdy jsem si řekla, že by byla škoda nevidět to na plátně.
Jaké další momenty vás ještě ovlivnily při zvažování, zda se ujmete i režie filmu?
Jedním z momentů, proč jsem se odhodlala k režii, bylo i to, že jsem věděla, že Vašek Postránecký bude chtít, abych ten film točila. A ještě jedna věc se podepsala na mém rozhodnutí. My máme chalupu na okraji Vysočiny, a když jsem dopsala scénář, tak jsem jezdila po okolí a našla jsem s pomocí svého souseda Franty nádhernou vesnici s krásnou návsí – ideální místo pro vesnickou pouť! A najednou jsem si říkala, co všechno bych musela tomu režisérovi tlumočit.
Myslela jste už při psaní scénáře na některé konkrétní herce, vybírala lokace?
Při psaní scénáře jsem určitě myslela ne některé konkrétní herce, na lokace ne. Lokace jsem začala vybírat, až když jsem měla scénář napsaný. Já ráda píšu hercům role na tělo. To má několik výhod. Když toho herce znáte, tak si ho v té roli dovedete představit a ta role vám daleko snadněji ožívá. Nebo při psaní přijdu na nějaké jméno, a to jméno mi pomáhá vidět tu kterou situace konkrétně, jak by ji ten herec zahrál. Postavu dědy Pepíka jsem od začátku psala pro Václava Postráneckého. Pokud jde o herečku, s níž jsem chtěla od začátku dělat, tak to je Eva Holubová. Roli Bobulové jsem vlastně psala pro ni. Neznala jsem ji, ale prostě ji obdivuji, to její herectví, kde vlastně není prostor mezi realitou a hraním. Ona je nesmírně
pravdivá, a to mě strašně bavilo.
Vašek Postránecký někde říkal, že jste na něm chtěla takové věci, které by většině režisérů odmítl, že by do toho prostě nešel, ale vám že vyhověl a že jste možná ani nepocítila, že tam byla určitá nechuť.
To jsem opravdu nepocítila. Ale já si myslím, že je to v tom, že Vašek Postránecký je velký profesionál a že s ním právě proto není někdy lehká práce. Protože on ví, co chce, on ví, co je dobře a co špatně. Na nějaké rozmary režisérů rozhodně není zvědavý. My se známe léta a jsme kamarádi, tak si myslím, že jsme tyto problémy neřešili, naopak, že nás spolupráce těšila.
Nikdo vám nemůže upřít velkou intuici při obsazovaní dětí, nikdo to jako vy široko daleko neumí. V čem je to tajemství?
Já nevím, opravdu nevím. Připadá mi to do docela normální…
Vaše filmy patří i po mnoha letech k těm nejoblíbenějším, přitahují stále nové a nové generace diváků. V čem je podle vás film Jak se krotí krokodýli jiný oproti "Velrybě" a "Polepšovně" a oproti "S tebou mě baví svět"?
To je těžká otázka… Stejná je tam asi ta poloha, to naladění, že je to o prima lidech, kteří mají mezi sebou docela pěkné vztahy, že se všechna nedorozumění dají vyřešit bez konfliktů. Diváci mohou čekat polohu mezi humorem a dojetím, nemusí se také obávat, žena ně budeme klást nějaké pasti ve smyslu, že tam bude rakovina, rozvod, nepříjemní lidé – to všechno tam prostě nebude. V "Krokodýlech" se rozvíjejí paralelně příběhy tři, které spojuje jedno téma. To téma, to je o touze každého člověka nezůstat sám – a teď jde o ty různé způsoby, jak toho dosáhnout.
S kým se divák ztotožní, s těmi dětmi, nebo je to více o rodičích?
Já si právě myslím, že je to pro všechny generace. Protože těm malým hrdinům je sedm let, tak školní děti se ztotožní s příběhem Amálky a Koudelky a budou ho prožívat po svém. Je tam také příběh devatenáctiletého kluka Vaška, kterého hraje Jirka Mádl. Je tam střední generace, jeho rodiče Anna a Luboš, kterým je těch čtyřicet. A je tam také děda Pepík, a ten je vlastně z nich nejživější. On má vlastně trochu jiné starosti, protože kolem něj se shlukují tři ženy, které mají o něj zájem. Je to takový optimistický člověk, který k sobě přitahuje lidi…
Vy jste chtěla vždy dělat filmy, které by bavily vás, a tedy i diváka – jaké je vaše krédo?
Řeknu to takhle. Opakovaná vysílání, sledovanost a zájem diváků dokazují, že moje filmy lidi opravdu chtějí vidět. Ale nemůže to být v příběhu, protože ten diváci dobře znají. Stává se mi dokonce, že potkávám lidi, kteří umí ty filmy nazpaměť! Není to tedy v příběhu, není to v replikách. Tak si musíme klást otázku, proč, v čem je ten zájem? Myslím si, že v těch filmech je něco, co je víc než ten příběh, víc než repliky, že je to ve vztazích, jak je prezentují Jana Preissová, František Němec a Tomáš Holý, že je to v osobnostech těch lidí, kteří přinášejí a tlumočí tu zvláštní kvalitu. Stejně to funguje i ve filmu S tebou mě baví svět… Doufám, že v „Krokodýlech“ je to taky tak.
