Přinejmenším vedle tematicky shodného snímku Wima Wenderse Nechoď klepat na dveře dokazují Zlomené květiny, že road movie o pouti zestárlého sukničkáře za dávnými láskami a dítětem, o němž dosud nevěděl, může směle vyměnit sentiment za humor.
A hlavně kdyby pro nic jiného, kvůli Billu Murrayovi se investice do vstupenky vyplatí. Po oscarové nominaci za Ztraceno v překladu svítá herci další šance za ztvárnění hrdiny podobného typu.
V Jarmuschově filmu, jejž otevírá pouť jednoho anonymního dopisu za nic netušícím adresátem, má Bill Murray coby prošedivělý donchuan při němém zírání na televizní obrazovku opět v očích veškerou únavu, osamělost a prázdnotu světa.
Jako by si hýčkal výraz muže před koncem cesty, jenž opatrně zvažuje, jestli si ještě vůbec troufne něco zažít. Právě ho opouští další z nesčetných lásek, jimž neuměl dát pevný vztah, a Murray se jen z trpného sezení na pohovce sesune do vodorovné polohy. Nemusel by ani promluvit.
Jeho protipólem je rtuťovitý Jeffrey Wright v roli souseda obdařeného halasnou pohostinnou rodinkou a chorobnou zálibou v detektivkách. Právě on hrdinu, kterému anonym sdělí "Máš syna", donutí, ba doslova dokope k činu.
Zatímco u Wenderse se omšelý kovboj vydá na podobnou cestu vlastní minulostí z náhlého hnutí mysli, Murrayův vyhaslý rek bránící se jen suchým sarkasmem je svým podnikavým přítelem smýkán, postrkován a nakonec postaven před hotový plán.
Jejich vtipné vzájemné popichování tedy dává hrdinovi přirozenější motivaci: ač hartusivě odmítá, ve skrytu duše sám ví, že něco musí udělat, nebo ve svém tichém luxusním domě tiše shnije zaživa.
Právě díky bručounskému humoru má obraz cesty blíž třeba ke snímku O Schmidtovi než k Nechoď klepat na dveře, byť jinak jde o jízdu čistě modelovou. Jednotlivé zastávky však také poskytují vzácné příležitosti herečkám střední generace.
Očistný smích tak přináší Sharon Stoneová soupeřící s vlastní dospívající dcerou v ženské svůdnosti, umělým chladem plným rozpaků zase baví Frances Conroyová, jež exmilence přijme v salonu s mazanicí vlastního domu na zdi. Jessica Langeová má podivínský šarm "komunikátorky se zvířaty" a drsní partneři Tildy Swintonové mu nadělí konečně i bolestivé rány.
Hrdina objevuje, že nejde jenom o společenský výlet s kyticí růží, který jej má zbavit nejistoty možného otce. A do situačních trapasů i zámlk v konverzaci přesně zapadá Murrayův neustálý výraz vnitřního děsu – Co to proboha dělám?
Teprve v závěru si ani Jim Jarmusch neodpustí totéž, co Wim Wenders táhne celým filmem, tedy citové kázání nad pokusy o nadgenerační smíření. Zbytečně nadužívá také opakované útržky výjevů, naopak tajemství na rozdíl od Wenderse střeží do poslední minuty. Zato pak přijde podraz, neboť z detektivky uhne k lidské pošetilosti.
