Přestože jde o typický americký nápad z konce šedesátých let, není asi britštější kapely, než jsou právě oni. Je to především díky hudbě.
Skupina, z níž výrazně vyčnívá jeden z nejkreativnějších muzikantů dnešní Anglie, člen Blur – Damon Albarn – oplývá na svém novém albu Demon Days hudebními nápady, které v moderním hávu připomínají hravost Raye Daviese z Kinks nebo Paula McCartneyho ze šedesátých let. Ostatně, ti zase navazovali na tradici anglických poválečných music hallů a kabaretů.
Na novince je každá skladba jiná. Podobně jako Daviesovi a McCartneymu nezáleží Gorillaz na stylech. A tak se liberálně pohybují mezi nápady a zvuky, které jednou využívají jamajských hudebních trendů, jindy připomínají Kraftwerk nebo žertíky poloamatérských skupin britské nové vlny z konce sedmdesátých let.
Málokdy se povede deska, která každým coulem ukazuje, že muzikanti svými hudebními výlety baví nejen posluchače, ale i sebe. Skladby tak mají dvě roviny – jednu zábavnou, která se pokouší bavit a třeba i roztancovat cílovou skupinu nad dvacet let, druhou intelektuální, v níž si potěšený posluchač může přečíst řadu náznaků, signálů a konotací.
Místy máme pocit, že těch signalizovaných vazeb a různorodých směsí je až příliš mnoho. Snad je to i tím, že celý produkt má jen laboratorní studiovou podobu a je příliš vzdálen reálnému hudebnímu světu, žijícímu především z kontaktu s publikem.
Gorillaz jako vedlejší projekt všech zúčastněných existují už víc než čtyři roky a jejich v pořadí druhá řadová deska ukazuje, že přerostli své původní okrajové určení. Stávají se svébytným hudebním produktem, který zastiňuje zvláště u tvůrčí sopky Damona Albarna ostatní hudební aktivity.
Není pochyb, že je důležitým přínosem pro současnou fúzi hip hopu a rocku, která tím, že netrpí přehnanou tvrdostí jako u amerických rockerů, popularizuje tento trend. Z písní Feel Good Inc. nebo Last Living Souls totiž budou celosvětové hity.
