Vše to mělo být výzvou pro osm nejmocnějších mužů světa, kteří se pozítří sejdou v Edinburghu.
Udělejte s tou bídou něco! Udělejte s tím umíráním něco!
Každý si musel položit otázku: Není ve vystupování popových idolů, z jejichž denní gáže by bohatě žila africká vesnice několik let, něco pokryteckého?
Nejsou ten Bono nebo Bob takoví svíčkoví modláři, kteří si kupují kousek nebe a ještě na tom slušně vydělají? (I když se totiž vzdají honoráře, získali reklamu, která se nedá zaplatit.)
Nikoliv! I kdyby to bylo jen pár tisíc dolarů, které se díky zpěvodromu promění v léky, jež zachrání jeden lidský život, nebylo to nadarmo.
Pokrytectví, naivita či nepochopení jsou v apelu na oněch osm politiků. Oni nemohou spasit Afriku. A už vůbec není pěkné mezi řádky spílat vůdcům bohatých států, že jsou vlastně vrahy, kteří zabíjejí padesát tisíc lidí denně.
Zásadní a rychlá pomoc nejubožejším Afričanům není v silách vyspělých zemí. Odpuštění dluhů pomůže, ale nestačí. Neuvěřitelně obětavá práce tisíců dobrovolníků, misionářů a lékařů pomůže, ale nestačí.
Hlavní příčinou hladu a epidemií jsou války, které vedou Afričané proti sobě, a hrabivost a necitelnost místních satrapů. Západ nemá čisté svědomí - vytrhl Afriku z jejího vývoje, necitlivě ji rozdělil.
V době studené války pak dal nebo prodal nejničivější zbraně do rukou zločinných diktátorů a válečných pánů. Teď s tím umí udělat jen málo. Dramatický konec americké mise v Somálsku budiž jedním příkladem, jak končí dobrá vůle v zemi ovládané zlotřilci.
Máme tedy těch padesát tisíc mrtvých odepsat? Nikoliv. Ale ani "císařové" Západu nemohou udělat nic víc než otevřít srdce a přemýšlet hlavou. Kdyby je k tomu velekoncert inspiroval, udělal víc než dost.
