Mezinárodní úspěch i razantní názory však režisérovi vynesly nepřízeň režimu: v roce 1983 Ljubimov pozbyl sovětské občanství a do Divadla na Tagance se směl vrátit až krátce před pádem Sovětského svazu.
Do pražského Kongresového centra přiveze v neděli soubor Divadla na Tagance hru Petera Weisse Marat/Sade.
Divadlo na Tagance letos slaví čtyřicáté výročí. Je to pro vás příležitost k ohlédnutí?
Jsem jako korouhvička, což ale neznamená kam vítr, tam plášť.
Řadu let jste strávil v emigraci. Vytěžil jste z těch let také nějaké klady?
Měl jsem v emigraci dobrou práci, a to není jen tak. Musel jsem opravdu tvrdě pracovat. Nic jsem neměl. Byl jsem, jak mne pánbůh stvořil. S malým dítětem, se synem a ženou - Maďarkou. Musel jsem se postavit na vlastní nohy. To vyžadovalo připravit tři, čtyři představení ročně, jenom oper jsem uvedl asi třicet. A bylo to tak lepší: vůbec jsem neměl čas zabývat se nostalgií, tím módním pojmem.
Před třemi lety jste řekl, že nebudeme-li hledat nové cesty, může divadlo zaniknout. Stále se obáváte o divadlo v současném světě?
Normální přemýšliví lidé se stále něčeho obávají - to za prvé. Za druhé věřím, že divadlo bude třeba, neboť jde o přímý kontakt nezprostředkovaný technikou. A aby tento kontakt fungoval, je třeba neustále hledat nové formy. Takže já a pár kolegů, s nimiž se přátelím, jsme dospěli k názoru, že představení mají být nabitá energií a krátká, maximálně hodinu padesát a bez přestávky. S přestávkami jsem vůbec měl vždycky problém. Co nového můžu divákům po přestávce ještě předvést?
Máte pověst divadelního despoty, tyranizujícího herce. Vyžaduje podle vás divadlo přísnou disciplínu?
Nepovažuji se za tyrana, spíš si myslím, že jsem dost měkký. Ale věřím v disciplínu, a to nejen v divadle. Při současné situaci naší nešťastné planety, se stavem ekologie a terorismem, všichni bez disciplíny zajdeme. A názory herců? Ať mají názory, jaké chtějí. Jsem pro pluralitní systém, pro demokracii, ale oni jsou herci, tak ať hrají, jak jim říkám. Když něco chtějí, vyslechnu je, ale ne při práci. Při práci musí dělat to, co chci já, a až potom můžeme debatovat. Tak to také dělají rozumní herci, angličtí a dokonce i dobří američtí. A to přesto, že Angličané pracují tvrdě. I když musí před premiérou zkoušet devět hodin denně, dělají naplno a nestěžují si. Ale naši jsou jak neduživé květinky, samé achich ouvej, to bolí, už nemůžu. Když nemůžeš, odpočiň si, ale až budeš mít odpracováno.
