Pak svůj dojem z Vaterlandu popsal Roden slovy: "Má takovou zvláštní, neobvyklou atmosféru. Připomíná mi starší filmy, to mě na něm asi nejvíce upoutalo."
Herec vystihl mínění prvních diváků - právě slovo "zvláštní" totiž znělo takřka celým sálem.
"Fantastický thriller s prvky černé komedie o několika kulturních střetech a jednom lovu," jak zní podtitul snímku, vypráví o návratu potomků šlechtického rodu po půl století na jejich sešlé panství.
Někdejší svět už zmizel, nový se teprve rodí a hra na loveckou výpravu ve starodávném stylu se může stát pastí, v níž uvíznou honci, domorodci i kořist - tajemné bytosti zvané kostrouni.
"Vaterland vyjadřuje můj pocit z dnešní chaotické doby, kromě základní filmové zábavy by měl nastolit několik otázek," vysvětluje Jařab, od roku 2002 umělecký šéf pražského Divadla Komedie, který teď poprvé vyměnil divadelní profesi za filmařskou.
"Zmíněné otázky se týkají střetů kultur, současnosti, ale i nadčasových témat. A v neposlední řadě mě ovlivnila krajina Sudet i způsob, jak nyní upravujeme historii," dodává debutant.
Film s mezinárodním obsazením, kde se z českých tváří objeví i sourozenci Petr a Matěj Formanovi, bratr hlavního představitele Marian Roden či herci František Řehák a Oldřich Vlach, nemá navenek jeden jasný žánr.
"Opravdu se tu mísí vícero různých žánrů," přiznává režisér. "Je tady dobrodružství, napětí i společenská rovina, děj se líčí částečně vážně, částečně s nadsázkou, do jisté míry lze tedy mluvit také o komedii, ovšem zároveň s prvky mysteriózního hororu."
Rovněž kostrouni, na jejichž lov se hrdinové vypraví se zažloutlou mapou a speciální výbavou po dědečkovi, mohou podle Jařaba symbolizovat ledacos, a to od přírodních národů štvaných domněle "vyšší" civilizací až po přirozenost, čistotu a prapůvodní touhu. Konečně "napůl záhadný, napůl komický" je i slovník postav, k jehož smyšleným pojmům prý autora inspirovala především myslivecká hantýrka.
"Nebylo snadné mluvit spisovným jazykem, nadto napůl vymyšleným, aby to znělo přirozeně," potvrzuje Karel Roden. Na čekanou se totiž skupina vydá se zasvěcenými nadháněči - potomky původních stopařů, potřebuje speciální plemeno psů, spolehlivé pušky, ale také třeba "knoty" nebo "vjatky", různé pomůcky k nadhánění kořisti, vrhací sítě, rýče a lopaty pro případ, že se kořist schová do nor.
Kostrouni jsou neuvěřitelně ostražití, už jich přežívá jen pár desítek vysoko v horách a do údolí sestupují jen jednou do roka, za účelem páření. Lovci se chovají podle "sportovních pravidel" - neloví pro maso, odchycené jedince změří, samice označkují, pak kostrouny pustí zpět do volné přírody a pouze nemocné "kusy" utratí.
Jenže i tak poruší křehkou rovnováhu, neboť mezi kostrouny a lidmi je bližší pouto, než se zdá, a strhnou lavinu dramatických událostí. Tvůrci shrnují, že se jejich příběh drží pravidla: "Když kopneš do stromu, nespadne ti na hlavu strom, ale veverka. Je to sice malé zvíře, jenže když padá z dostatečně velké výšky, může ti i ona zlámat vaz."
Jařab říká Loveckému deníku "film-román", záměrně mu prý dodal literární stylizaci i jazyk dovedené mnohdy až k absurditě. Na otázku, pro jaký typ a věk publika natočil tak nezvyklý snímek, nezná sám předem odpověď.
"Nevím, možná to není film pro teenagery už od dvanácti let," připouští. "Spíše bych čekal mladé diváky tak od patnácti šestnácti let výše, tedy lidi, kteří jsou už schopni nad filmem přemýšlet," soudí režisér.
"Ale hlavně já sám jsem opravdu zvědav, která cílová divácká skupina si Vaterland najde. Bude zajímavé to sledovat, protože film má obě roviny, atraktivní i tu přemýšlivou," věří David Jařab.
