Michal Viewegh na dvou židlích

Třiačtyřicet fejetonů publikovaných mezi zářím 2002 a srpnem 2003 v Lidových novinách obsahuje svazek Michala Viewegha Na dvou židlích. Volně tak navazuje na knihu Švédské stoly, vydanou před třemi roky, která byla výběrem fejetonů psaných pro MF DNES v letech 1994-95 a 1999-2000. Co takové fejetonové „sebrání“ o Vieweghovi v uplynulé „sezoně“ vypovídá? A jak dopadá srovnání obou titulů?

Ve Švédských stolech bylo patrné, jak se v novějších textech Viewegh odklonil od parodií novinových žánrů k osobně laděným fejetonům.

Svoji osobu, instituci populárního spisovatele, učinil námětem a někdy rovněž tématem příspěvků.

Svazek Na dvou židlích tento trend dále posiluje - na rozdíl od letošního románu Případ nevěrné Kláry, v němž Viewegh spíš ubral na autobiografičnosti.

Z loňských a letošních fejetonů tak vyčteme, že Vieweghova nová manželka je těhotná, že se jim narodila dcera Sára nebo že spisovatel staví dům.

Spíš aktér než pozorovatel
Již téměř výjimkou jsou texty, v nichž autor jest nikoliv aktérem, nýbrž pozorovatelem dění, a v nichž svůj komentář vyjadřuje položením paradoxních skutečností vedle sebe, nikoliv přímočarým, případně i rozčileným vyslovením svého mínění.

Přitom často platí: když Viewegh s údivem pozoruje okolí, když naráží na netušené či poznává podstatné (návštěva nemohoucího dědečka v léčebně, pokrytectví nabídky McDonald's v islámském světě), potom jsou jeho fejetony o třídu lepší, než když publiku kupříkladu sděluje, že jeho těhotná žena „poslední dobou vypadá v posteli jako jedna z těch velryb, které tu a tam uvíznou na mělčině“.

MICHAL VIEWEGH
Na dvou židlích
Petrov, Brno 2003, 106 stran, náklad 12 000 výtisků, cena 129 korun.

Nebo se nelze divit překladatelce a feministce Pavle Jonssonové, že polemizovala s Vieweghovým přirovnáním menstruace k zvětšení prostaty, které spisovatel použil v ironizujícím komentáři akce Tento měsíc menstruuji.

Zatímco ženské krvácení je zcela přirozený proces, upozornila logicky Jonssonová, zvětšení prostaty či plešatění jsou choroby. Nepřesnosti a nedostatek taktu, spojené s předpojatostí, byly ostatně nejčastějšími výtkami, které jsem slýchával v ohlasech na fejetony, jež Michal Viewegh publikoval v LN.

Při soustředěné četbě knihy se takové výtky tím spíš ukazují opodstatněnými. Avšak soubor Na dvou židlích na druhou stranu doceňuje pádné a vtipné texty, jež jsou při průběžné četbě novin rychle (po)zapomenuty právě pod vlivem autorových nepovedených kusů.

Konec fejetonu v Čechách?
Ruku na srdce, fejetony v tuzemských novinách a časopisech psané známými spisovateli přinesly v minulých letech nemalé čtenářské vystřízlivění. Někteří tvůrci s tímto žánrem prakticky ustali (Petr Šabach, Jiří Kratochvil), u jiných jejich fejetonové počínání publikum dnes už sleduje spíše s rozpaky než se zájmem a potěšením - a to je momentálně i Vieweghův případ.

Fejeton je těžká disciplína, poptávka je značná, času a sil se nedostává. Jak také může, když třeba Michal Viewegh je neustále rušen a nucen odpovídat, jak nás informuje v jednom z textů, na nějaké „anketní otázečky“. Prý by mu přišlo nezdvořilé je odmítnout. Vzhledem k nezdvořilosti nejednoho jeho fejetonu taková argumentace nepůsobí zrovna důvěryhodně.

Komunikace s dcerami

Mám dvě dcery. Té starší je osmnáct a kromě obvyklé generační propasti nás dělí i několik časových pásem: kdykoli jí totiž přes den zavolám, spí (už několikrát mi zakázala, abych o ní psal, ale to by mohl říct každý). „Kolik je u vás ve Střešovicích hodin?“ ptám se pokaždé překvapeně (její přítel bydlí ve Střešovicích). „Tady v Nuslích bylo před dvěma hodinama poledne.“
„Ha ha,“ mumlá rozespale.
Momentálně jí navíc nemůžu ani zavolat, protože si svůj v pořadí čtvrtý mobilní telefon polila pivem (první dva ztratila a třetí jí ukradli). Už pár týdnů proto volám na mobil jejího přítele, ale ten přes den spí taky. Loni usnul i při maturitní písemce z češtiny, což mě upřímně šokovalo, ale dcera se tomu smála.
To je další věc, která nás se starší dcerou dělí — skoro vždycky se směje úplně jiným věcem než já. Uvedu příklad: jdeme spolu třeba na oběd do restaurace a objednáme si kuřecí prsíčka.
„A jakou přílohu?“ chce vědět číšník.
„Pro mě rýži,“ požádám ho.
„Pro mě červený marlbora,“ říká dcera, a ještě se tomu směje.
S mladší dcerou jsem naopak v kontaktu denně, neboť nás dělí pouze manželčina břišní stěna. Každý večer jí pokládám dlaň na hlavu (alespoň předpokládáme, že ta boule je hlava) a vyprávím jí pohádky úměrné jejímu věku. V duchu si samozřejmě připadám jako idiot, ale manželka tvrdí (předtím vždycky jednou nebo dvakrát říhne), že dcera pohádky plně vnímá. „I loutkové?“ ptám se posměšně.
Manželka už už chce přikývnout, ale potom si všimne mého výhružného pohledu.
„Loutkové asi ne,“ připustí neochotně.
Mluvené slovo se však mladší dceři zřejmě opravdu líbí, protože když s vyprávěním skončím a chystám se ruku odtáhnout, vždycky mě kopne. Řekl jsem jí, že mi to připadá krajně nevděčné, zvlášť poté, co jsme za ni v obchodě s kojeneckými potřebami utratili dvacet tisíc, a to se ještě ani nenarodila, ale manželka se mi opatrně smála. Musí se smát opatrně, protože ji bolí břišní vazy. Mažu jí proto břicho různými drahými olejíčky, v důsledku čehož naše matrace začíná připomínat obzvlášť mastný bramborák. Kromě toho je to neekonomické.
„Kdybys používala stolní olej, bylo by to levnější, a navíc bychom mohli na konci týdne vyždímat to prostěradlo do friťáku,“ navrhl jsem jí, ale opět se mi vysmála.
Já se své manželce zásadně nesměju, a to i přesto, že poslední dobou vypadá v posteli jako jedna z těch velryb, které tu a tam uvíznou na mělčině. „Ještě že nám kvůli kočárku nezbylo na ty Kanáry,“ říkám. „Kdyby tě na pláži objevili lidi z Greenpeace, odtáhli by tě na hloubku.“
„Auuu!“ směje se obezřetně manželka a drží se za dceru.
Nakonec vzkaz pro tu starší: dneska už musím končit, ale jestli mi do tří dnů nezavoláš, bude to příště mnohem horší!

Ukázka z knihy M. Viewegha Na dvou židlích, kterou vydalo nakladatelství Petrov