Prezentace dosavadní tvorby čtyřiašedesátiletého Koudelky zabrala východní křídlo prvního patra paláce a ochoz druhého patra Malé dvorany. "Je to největší výstava, jaká kdy byla připravena v Národní galerii pro jednotlivce," uvádí ji Tomáš Vlček, ředitel Sbírky moderního a současného umění.
Od divadla k chaosu
U zrodu projektu stála historička umění Anna Fárová. S Josefem Koudelkou se zná od 60. let, spolupracovala s ním na několika výstavách; v kontaktu s ním byla i po roce 1970, kdy emigroval z Československa. V roce 1990 mu připravila drobnou retrospektivu v pražském Uměleckoprůmyslovém muzeu. "Ta výstava se stala výchozím bodem pro kompletní pohled na Josefovu tvorbu. Jeho dílo se mezitím rozšířilo a uzrálo," říká Fárová.
Po více než čtyřiceti letech jsou u nás k vidění například autorovy vůbec první zvětšeniny, jež ukázal na své první výstavě - v Divadle Semafor v roce 1961. Po jeho emigraci o snímky pečovala fotografka Markéta Luskačová. "Postupně mi je posílala, ale řadu z nich jsem objevil až po roce 1989," vzpomíná Koudelka.
Z 60. let pocházejí i Koudelkovy záběry z představení v Divadle Za branou a jeho proslulý cyklus Cikáni, pořizovaný převážně ve slovenských vesnicích. Konec "československé" etapy předznamenávají fotografie z invaze vojsk Varšavské smlouvy ze srpna 1968. Právě díky těmto snímkům po emigraci přijala autora agentura Magnum. Kvůli obavám z postihů svého otce se však Koudelka k jejich autorství přihlásil až o mnoho let později.
V zahraničí pak vznikal cyklus Exily; zobrazuje lidi v podobném postavení, v jakém se v cizině ocitl i fotograf. A poslední oddíl Chaos je věnován panoramatickým pohledům na krajinu destruovanou všežravou civilizací; nejmladší přírůstky pocházejí z nedávné doby. Celkem je ve Veletržním paláci prezentováno 330 záběrů.
Souběžně s výstavou v Národní galerii se koná v pražském Francouzském institutu komorní expozice Koudelkových panoramatických prací s názvem Kámen-Pierre. Jde o zakázku od společnosti Lhoist, největší těžební firmy na vápenec, a dokumentuje její dopad na vzhled krajiny.
Nemáme peníze
Francouzský institut se ostatně zasloužil i o realizaci retrospektivy ve Veletržním paláci. Spolu s velvyslanectvím Francie zaplatil významnou část z jednoho milionu korun, který si vyžádaly náklady projektu; 450 tisíc korun za zapůjčení fotografií Magnu zaplatili sponzoři.
Národní galerie na retrospektivu přispěla minimem financí. "Na příští rok musíme kvůli naší finanční situaci téměř zrušit celý výstavní plán," přiznává Tomáš Vlček. Nedostatek peněz se také propíral na včerejší tiskové konferenci ke Koudelkově výstavě. Koudelka na ni přišel s batohem, ze kterého vytáhl lahve slivovice a becherovky, uzené a koláče: "Když tady není žádné občerstvení, nechte kolovat!"
Národní galerie k retrospektivě galerie nevydala ani katalog, ani plakáty; nepřipravila žádnou reklamní kampaň. "Když muzeum nezajistí plakáty, jak se o výstavě lidé dozvědí? V Arles byla jako poutač obrovská pětimetrová fotografie a spoustu plakátů v ulicích," stěžoval si včera Koudelka. Rovněž ho rozčililo, když teprve před deseti dny zjistil, že expozice je o dva výstavní panely menší. "Knížák mi řekl, ať si je zaplatím. Kdyby přišel předem, mohli jsme to prodiskutovat. Ale on nebyl na žádné přípravné schůzce," komentuje Koudelka rozhodnutí generálního ředitele Národní galerie Milana Knížáka.
Možná je dobrý fotograf
Koudelka včera s architektem výstavy Emilem Zavadilem vedení Národní galerie vskutku nešetřili. "Nechci nikoho pomlouvat, ale je nutné o tom mluvit, aby už nikdo neprocházel takovou kalvárií jako my," prohlásil Koudelka s tím, že finanční problémy mají muzea na celém světě, avšak nikde se nesetkal s takovým organizačním chaosem.
Hned poté - v reakci na Koudelkovy výtky - Knížák agentuře ČTK řekl, že galerie termín výstavy posouvala proto, že "v našem programu podobné výstavy nemají místo". Výstava je podle jeho názoru vizuálně ošklivá a přeplněná: "Možná, že pan Koudelka je dobrý fotograf, já nevím, ale jeho spolupráce s Národní galerií je ostudná."
Česká muzea a galerie vlastní jen pár Koudelkových fotografií; na větší nákup nemá žádná instituce peníze. "Jednou fotografie někde musí skončit. Na správném místě, kde se o ně někdo bude starat a kde nebudou ležet v šuplíku," říká Koudelka, jenž chce část svého životního díla věnovat Česku.
 Josef Koudelka: Divadlo za branou, Praha, 1968. |
 Josef Koudelka: Dunaj, Rumunsko, 1994. |
 Josef Koudelka: Francie, 1987 |
 Josef Koudelka: Invaze, Praha, 1968. |
 Josef Koudelka: Praha 1960. |
 Josef Koudelka: Strážnice, Morava, 1965. |
