Když jste byl naposledy v Praze, říkal jste, že připravujete dvojalbum vašich oblíbených skladeb se spoustou hostů a přátel. Nová deska Stony Road je však složena jen z vašich písní a hrají na ní vaši obvyklí spoluhráči. Změnil jste plány?
Ne, ale dát dohromady spoustu hostujících muzikantů je práce na několik let. A to i přesto, že se snímky dají posílat přes internet. Někoho dlouho sháním, jiný by zase rád něco pro mě nahrál, ale dostane se k tomu až za půl roku, po světovém turné nebo po nahrávání vlastního alba. Proti tomu Stony Road je kolekce písní, které jsem napsal před operací a po ní.
Byl jste vážně nemocen. To jste měl chuť psát písně při čekání na operaci?
Vypadalo to na rakovinu. Doktoři mi dali šanci půl na půl, že to přežiju. Mělo mi být teprve padesát a hrozně se mi chtělo žít. Co v takové chvíli můžete dělat, abyste se nezbláznil? To, do čeho se opravdu umíte ponořit tak hluboko, abyste na všechno ostatní aspoň na chvíli zapomněl. Tak jsem skládal.
Proto ta deska působí jako variace na klasická bluesová témata?
Měl jsem v těch chvílích pocit, že se musím vrátit ke kořenům. K tomu, co mě přivedlo k hudbě. Já nezačínal jako zpěvák, ale jako kytarista. Z těch dvou druhů blues, z městského a venkovského, jsem obdivoval hlavně to druhé, z mississippské delty.
Jste už úplně v pořádku?
Cítím se docela dobře. Myslím, že jsem udělal správně, když jsem se hned po návratu z nemocnice znovu pustil do práce. To je nejlepší forma rekonvalescence.
V Praze jste natáčel televizní show asi dva měsíce poté. Nevypadal jste zrovna nejlépe...
To asi ne. Ale měl jsem obrovskou chuť zpívat, skládat a vystupovat. Po návratu z nemocnice domů jsem neušel více než pět šest kroků. V Praze jsem se sotva držel na nohou, ale bylo mi dobře. V návratu do života mi také moc pomohla rodina, manželka i dcera Julie.
To je ta Julie, co jste o ní napsal před deseti roky písničku?
Ano. Už je z ní velká dívka. A velmi přísný kritik mých desek.
Co vám dala zkušenost s nebezpečnou operací?
Především jsem zhubl. To je taky dobře. Ale vážně: naučila mě radovat se z každého okamžiku. Nespěchat a vychutnávat si každou chvíli. Užívat si práce, kterou mám rád. Radovat se z rodiny. I z takových požitků, jako je dobré jídlo nebo dobré pití.
Co je pro vás dobré jídlo?
Nezapřu své předky. Mám rád italskou kuchyni.
Blíží se Vánoce, což bývá čas, kdy se vždycky hraje vaše píseň Driving Home For Christmas. Patří k necelému tuctu nejslavnějších vánočních písní všech dob. Víte, že existuje i česká verze Na Vánoce k našim?
Myslím, že mi ji při jednom z pobytů v Praze někdo hrál.
Pamatujete, jak ta písnička vznikla?
Byly to nejkrásnější Vánoce mého života. Začínal jsem a neměl skoro žádné peníze. Najali jsme si na vánoční svátky za poslední prachy na pár dní domek na venkově. Žena jela napřed. Byla strašlivá zima, netopilo ani auto, kterým jsem za ní jel. Dorazil jsem k tomu domku celý promrzlý, vešel dovnitř a pod vánočním stromkem ležel můj první velký honorář. Slova pak šla sama.
Za skladbu Fool (If You Think It's Over) jste byl potom nominován i na americkou cenu Grammy...
Jel jsem na slavnostní večer. Když jsem sledoval ten mumraj a zároveň nudu kolem, řekl jsem si: Mám to zapotřebí? Od té doby je mi americký showbyznys lhostejný. Dělám to, co chci, ať je to v módě, nebo není.
Ale vaše poslední deska má v Anglii podivuhodný ohlas! Chcete říct, že vás to nezajímá?
To ne; jen mě nezajímá to, co se děje kolem. Samozřejmě, že jsem si musel dobrých recenzí všimnout. Lhal bych, kdybych tvrdil, že je mi to lhostejné. Ale nepřeceňuji to.
 Chris Rea 2 |
 Chris Rea |
 Chris Rea 3 |
 Chris Rea 4 |
 Chris Rea 5 |
 Chris Rea: Stony Road. Obal alba. (2002). |
