Nelze sice s jistotou tvrdit, že za vznik nejslavnější rock'n'rollové kapely světa může Richardsův včasný příchod na vlak, ale fakt je ten, že 17. října 1961 vyrazil kytarista do školy na své poměry neobvykle brzy.
Na pustém sartfordském nádraží potkal vychrtlého mladíka, který dojížděl od září na londýnskou univerzitu. Richards jej znal, neboť se mu předešlé léto snažil prodat nepoživatelnou zmrzlinu. Mládenec se jmenoval Michael Jagger a měl před sebou skvělou kariéru v ekonomice. Mohl být i dobrým politikem, obchodníkem, a kdyby pilněji trénoval - i úspěšným sportovcem. Ještě předtím, než ho Richards oslovil, byly tyto alternativy pravděpodobné. O deset minut později už bylo všechno jinak.
Deska Chucka Berryho, kterou Jagger držel v ruce, a pohled na Richardsovu kytaru stačil, aby se začali bavit. Během cesty vlakem zjistili, že oba milují blues a že oba znají Dicka Taylora, který bubnoval v Mickově kapele. Jmenovala se Little Boy Blue a zkoušela v různých domácnostech, sporadicky i u Jaggerů.
„Je to roztomilé,“ hodnotila výkony svého syna Eva Jaggerová, „ale tak hlasité!“ O týden později byl v kapele i Richards. Vnesl do bluesového repertoáru tvrdší, rytmičtější zvuk. A také chuligánství, které si pěstoval už na škole: jeho hlavním zájmem bylo tehdy (kromě hudby) kouření a polykání hormonálních tablet.
Jagger se od nového kamaráda rychle učil. Na otcův dotaz, čím by chtěl být, odpověděl stručně: „Ztroskotancem!“ Samozřejmě, že to byla stylizace. Ambiciózního a chytrého Micka provází celý život. Richards se ovšem taky nemění. Když se ho o dvacet let později jakýsi novinář optal, jestli se už necítí mimo mísu, kontroval: „Bacha na hubu, mladej, mluvíš s člověkem, který složil Satisfaction.“
M á t e d o m a n ů ž k y ?
Zatímco Little Boy Blue zkoušeli bez větších cílů, Mick se pitvořil u zrcadla a jeho kytarista štval všechny kolem, stával se hvězdou nově otevřeného Kornerova klubu jistý Brian Jones. Dvacetiletý blonďák měl černošskou hudbu doslova zažranou pod kůží, a když Keith s Mickem poprvé slyšeli klouzavé tóny jeho slide kytary, byli jako u vytržení. Jakmile spolu o něco později začali zkoušet, brali jej skoro za svého guru. Brian byl tím, kdo zpočátku určoval zvuk kapely, kdo zařizoval zkoušky, sháněl angažmá - a kdo navrhl název Rolling Stones.
Proto se při pohledu na zprávu oznamující první koncert kapely (pod vedením Micka Jaggera!) málem rozbrečel. Když jej o sedm let později Jagger s Richardsem z kapely definitivně vyštípali, byl pohled na zhrouceného Jonese opravdu k pláči.
Avšak ve čtvrtek 12. července 1962 si nikdo smutky nepřipouštěl. V té době se na špičce britské hitparády držel bezpohlavní Frank Ifield, Beatles chyběly dva měsíce do vydání prvního singlu a na druhé straně oceánu mladíček jménem Bob Dylan vydal první album. Termín „rock“ skoro nikdo neznal.
Podle toho vystoupení Rolling Stones vypadalo: Mick se padesátiminutovým blokem jen s obtížemi prokousával, Keith v obleku jak na pohřeb nepůsobil dvakrát jistě a lidé v publiku mezi skladbami reptali nad délkou Brianových vlasů.
„No, nebylo to špatné,“ řekl po vystoupení manažer klubu. Celý následující půlrok se nic zvláštního nedělo. Cvičili, sporadicky vystupovali, a když do kapely přišel sedmadvacetiletý baskytarista Bill Wyman, byl konsternován: „Stones se chovali jako delikventi. Vypadali dost zanedbaně. Pořád jsem si nemohl srovnat v hlavě, jak je možné, aby se tahle parta povalečů vůbec dala dohromady a s takovým zanícením hrála okrajovou muziku.“
14. ledna 1963 - poté, co se jim podařilo přemluvit ke spolupráci Charlie Wattse - odehráli první koncert ve „zlaté“ sestavě. Měli pár věrných fanoušků, ale stále to nebylo ono. Jejich nový manažer Andrew Oldham se proto odhodlal k ráznému kroku: využít Jaggerův sex appeal a smíchat jej s pověstí zlých hochů. V duchu sloganu „ještě lepší než Beatles“ sehnal nahrávací smlouvu. Paradoxní na tom je, že první opravdový hit I Wanna Be Your Man jim napsali právě Beatles. A poslední zásluha Oldhama: předurčil Jaggera a Richardse k úloze skladatelů. Tím však zasadil Brianovu chřadnoucímu egu poslední ránu.
J e t o j e n r o c k ' n ' r o l l
Přišel rok 1964 a Stones poprvé letěli do Ameriky. Z outsiderů se během zimy proměnili v celonárodní atrakci. Jaggerova schopnost evokovat v divácích sex a Richardsovy výstřelky byly na hony vzdálené životní radosti sálající třeba z Beatles. Provokativnost a přímočarost hudby se stávala pro jednu generaci životním názorem. Jejich první LP se osm dnů po vydání vyšvihlo na první místo.
Ale to nejlepší mělo teprve přijít: nesmrtelná Satisfaction, slavný koncert v létě 1969 v londýnském Hyde Parku, velkolepá turné sedmdesátých let, hity jako Brown Sugar, Sympathy for Devil, Jumpin' Jack Flash a Angie. A taky pár průšvihů: koncert v Altamontu, kde pořadatelé utloukli černocha, Richadsova dvacetiletka na heroinu a smrt Briana Jonese.
Píše se rok 2002 a nezničitelní Stones stále válcují publikum. Americká tour, která se příští léto přežene Evropou, slibuje pořádný balík starého dobrého rock'n'rollu: devětapadesátiletý Jagger bude znovu skákat po pódiu jako bodnutý sršněm a Richards, o němž se vypráví vtip, že třetí světovou válku přežije jen on a štíři, bude profesorsky sázet jeden rif za druhým. Stále platí Oldhamovo prohlášení: Rolling Stones nejsou jen skupina - to je způsob života.
|
Pozoruhodná data o Rolling Stones | |
| 12. 7. 1962 | První vystoupení ještě bez Billa a Charlieho (Marquee Jazz Club, Londýn) |
| 11. 1. 1963 | Poprvé hrají ve zlaté sestavě |
| 7. 6. 1963 | první singl "Come On", převzatý od Chucka Berryho |
| 17. 4. 1964 | LP The Rolling Stones (12 týdnů na špici britské hitparády) |
| 5. 6. 1964 | koncertem v Kalifornii zahajují první americké turné |
| 5. 6. 1965 | vychází (I Can’t Get No) Satisfaction |
| 1968 | kapela nekoncertuje; Brianovy problémy s drogami se dostaly do soudní síně |
| 8. 6. 1969 | Brian odchází z kapely |
| 3. 7. 1969 | Brian Jones se utopil ve svém bazénu |
| 5. 7. 1969 | hrají s novým kytaristou Mickem Taylorem v Hyde Parku |
| 1972 | dvoualbum Exile On Main Street |
| 1974 | do kapely přichází Ronnie Wood |
| 1985 | umírá šestý Stone, klavírista Ian Stewardt (Oldham jej navždy odstranil z pódia, aby svým dobráckým zjevem neodrazoval fanoušky) |
| konec osmdesátých let | Mick a Keith spolu prakticky nekomunikují |
| 1989 | comeback; Stones se usmiřují, vychází LP Steel Wheel a vyjíždějí na turné Urban Jungle |
| 18. 8. 1990 | největší koncert šňůry na Strahově; v roce 1995 zde hrají znovu |
 Mick Jagger. |
 Zpěvák skupiny Rolling Stones Mick Jagger. |
 Gesto zpěváka skupiny Rolling Stones Micka Jaggera. |
 Britský rocková hvězda Mick Jagger na 57. MFF v Benátkách. Jagger hraje v soutěžním filmu Liiam Stephena Frearse. |
 Mick Jagger |
 Keith Richards |
