Na dvou cyklech pracujete prakticky celý svůj tvůrčí život: Mýtus země a Hlavy. Přitom cyklus Hlavy nacházíme současně i u Nepraše a malířů Istlera i Medka. Jak se tyto cykly zrodily?
Přesně nevím. Začal jsem dělat kdysi portréty, jejichž náboj je v expresi. Jde o výraz a sdělení čehosi. Hlavou se dá možná sdělit víc, neboť uvnitř je komputer. Jen na akademii jsem vyvedl kolem stovky portrétů. Pracuji tak, že nějaký úkol dořeším jedním způsobem, pak se k němu po letech vrátím a jdu na tentýž úkol jinak. Protože každá situace a každá doba má jiné akcenty, a ještě k tomu se měním já, tak z toho nutně vyplývá diferencovaná výpověď. V každé situaci vystupují z nekonečné řady jiné akcenty, člověk je musí zahlédnout, a k tomu mu pomáhá intuice.
Když začínáte sochu, vycházíte spíš z vnitřních pocitů, nebo z materiálu, z hmoty, kterou budete zpracovávat?
První akcent vychází vždy z vnitřních pocitů, z potřeby to či ono říct. A když už jsem v tomto stadiu, tak si říkám, v jakém materiálu je to možné říci nejpřesněji. Na něco je lepší dřevo, na něco kámen, na jiné věci bronz. A pak samozřejmě materiál upřesňuje konečnou formu. Člověk musí jít s materiálem, v kterém pracuje, nikdy proti němu. Sochařství je dialog s hmotou. A je-li hotový základní rozvrh, pak už jen sloužím obrazu či soše. Socha si vlastně říká sama, co chce. Já musím jen dobře poslouchat a dívat se, co potřebuje.
Sochařka Magdalena Jetelová, která je o generaci mladší, mi říkala, že vy jste byli abstraktní, zatímco jim šlo o to být čitelnější, chtěli dokumentovat převrácenost totalitního světa. Cítíte to také tak?
Generace Magdy Jetelové měla nás za sebou a samozřejmě musela - jako každá nová generace - nás nějak negovat. Oni nemohli dál popotahovat to, co jsme dělali my. Museli pracovat jinak, aby projevili svůj názor. A samozřejmě měli jinou zkušenost s jiným světem, který jinak myslel.
Jetelová hovoří o dokumentaci převráceného světa: zatímco v normálním světě se sedí na židli, ona chtěla ukázat, že v totalitě židle sedí na lidech. Měli jste taky potřebu nějak si artikulovat podstatu svých sdělení?
Z mého hlediska to nešlo nikdy tak jednoduše. Základní otázka pro mne byla: Co je důležité v tuto chvíli? A když si na tu otázku odpovím, tak na tom problému pracuji třeba rok i déle a snažím se ho zpracovat ze všech stran. Nejsem spekulativní a pokouším se věci spíš zjednodušovat. Své pocity převádím do výtvarné řeči. Nemám rád bastardní záležitosti ani happeningy. Výtvarníci nejsou herci. Chápu, že se tím dá něco sdělit, ale já jsem pro čisté formy. Na druhé straně musím přiznat, že tento můj postoj souvisí i s tím, že jsem člověk z minulého, 20. století. Umění - podle mne - se pokouší svět vyložit a nějak pochopit. Nebo pomáhá pochopení světa. Proto musíme vytahovat ze světa takové díly, které jsme vůbec schopni pochopit. Jsme sice obklopeni technikou, užíváme ji, ale ve své podstatě se moc neměníme.
To mi nedávno říkal neuropatolog František Koukolík, že jsme ještě postaveni tak, že plně jsme schopni vnímat věci jen při rychlosti, která odpovídá koňskému cvalu...
Ano, to se říká; je-li člověk ve tmě a je ozářen reflektory, má pocit, že vidí vlky. Světlo evokuje v podvědomí něco živého. Naše nevědomí si překládá i svítící tanky do vlků. Najednou se stanete jeskynním člověkem. Stačí si přečíst Ovidia Nasa Listy heroin, Epistulae ex Ponto nebo Metamorfózy, a hned zjistíte, jak je to "up to day". Mě velice zajímají pochody nazpátek, protože právě díky nim se můžeme pohybovat dopředu. Já jsem se poslední dva roky zabýval Gilgamešem, to máte tisíce let starý text, a také tam najdete vše: potopu, pohled na Zemi z velké výšky. Mě vlastně zajímá to, co v člověku existuje před psaním, před kreslením, co se v nás odehrává před tím, než uděláme čáru, než první člověk udělal rysku do kosti jako sdělení.
Co byste si sám o sobě napsal do encyklopedie, kdyby vám dali k dispozici tři řádky?
Narozen 5. října 1932, otec muzikant, matka novinářka a po roce 1948 dentistka. Jan Koblasa, slušný sochař.
|
JAN KOBLASA |
 Sochař Jan Koblasa. |
 Sochař Jan Koblasa. |
