Takový je náš svět, chladný a bez citu?

6. března 2002 9:48

Jsou to divadelní hry, v nichž postavy jsou často na drogách, na jevišti velmi otevřeně provozují sex, násilí je všudypřítomné. Říká se tomu coolness dramatika. Zrodila se ve Velké Británii, dnes ji reprezentují jména jako Sarah Kane, Mark Ravenhill či Marius von Mayenburg. Cool hry se pozvolna zabydlují i na tuzemských jevištích - ovšem nikoli na velkých kamenných scénách.

Slovo cool znamená v angličtině chladný, ale coolness dramatika si vyžaduje připojení i dalších přívlastků: děsivý, smutný, krutý, odporný. "Drsná a chladná" čísla coolness dramatiky uvádí v současnosti Činoherní studio v Ústí nad Labem a brněnské HaDivadlo, původní českou "cool" hru má na repertoáru brněnská Husa na provázku.

V Praze se tato linie současného dramatického umění uvádí zatím sporadicky. Soustavněji se jí věnuje pouze skupina M.U.T. (hry i scénická čtení). V hlavním městě cool hry ještě pronikly - byť toliko v podobě scénického čtení - do Eliadovy knihovny Divadla Na Zábradlí.

Ochota k provokaci

Dramaturgyně Lenka Kolihová-Havlíková, která s coolnes dramatikou začínala v ústeckém Činoherním studiu (nyní pracuje v HaDivadle), tvrdí, že skutečná cool móda v tuzemských divadlech teprve přijde. "Jenže pak už to právě bude jen ta móda," říká.

"Za zdejším poměrně skoupým uváděním vězí malá odvaha českých dramaturgů trochu diváky provokovat," domnívá se bývalá kolegyně Kolihové-Havlíkové z Ústí, dnes dramaturgyně Švandova divadla Markéta Bláhová. ¨

Dosavadní ohlas napovídá, že diváci se nechávají provokovat docela rádi: po počátečním lehkém šoku cool hry spolehlivě splní obě průkopnické scény, vyprodáno bývá i při hostování HaDivadla v pražské Arše. "Diváci se tuto dramatiku naučili přijímat snadno. Jenže nezapomeňme, že jak do Ústí, tak do HaDivadla chodí především mladé publikum," uvažuje Lenka Kolihová-Havlíková.

Kdo je vlastně cool

Na tom, co je, a co naopak není cool hra, se dramaturgové a režiséři ne úplně snadno shodnou. "Slovo cool je pouhá nálepka pro hry, které si neberou servítky a nabízejí nový, nezastřený pohled na realitu. Jsou mnohdy přímočaré, nihilistické, morbidní, kruté či perverzní, zhusta však i zábavné. Často se mluví o násilí, ale zkuste si spočítat mrtvoly u Shakespeara," říká Jiří Pokorný, jenž na zdejších scénách režíroval nejvíc těchto inscenací.;Kolihová-Havlíková jako jednoho z prvních cool vizionářů vidí Koltése s hrou o homosexuálech Roberto Zucco; Bláhová zase vyzdvihuje Tracyho Lettse s hrou Zabiják Joe, jejíž drastický styl se podobá Tarantinovým filmům.

Přihrádku "cool" kritika přidělila vlně britských autorů, kteří se vynořili v polovině devadesátých let, a to hlavně Marku Ravenhillovi a Sarah Kane. Hnusu na jevišti se po Britech chopili Němci, kteří mají i svou cool celebritu - Mariuse von Mayenburga.

I tento výčet má svá ale. "Třeba Kane má nejbrutálnější scény, a přitom je z těchto autorů největší básnířkou, vytváří obrazy plné emocí. Mayenburg zase píše literárně velmi čistým jazykem a nevyhledává vulgarismy," přibližuje různost autorských pohledů Lenka Kolihová-Havlíková.

S českými autory je ještě větší potíž: žádný jasný cool autor tu není veden v patrnosti; k inspiraci cool vlnou se hlásí Marek Horoščák (jeho Vařené hlavy uvádí Husa na provázku), Jiří Pokorný či Miroslav Bambušek (oba napsali hry pro ústecké studio).

My jsme takoví hraví

Sám fakt, že hra je nadita násilím, není pochopitelně žádnou novinkou. Avšak coolness dramatika ještě přitvrdila, v tom tkví posun. Soulože bez lásky, verbální vulgarity, vraždy, perverzity.

Brutalita, jež na "chladných" dramatech diváky odpuzuje i láká, je podle Kolihové-Havlíkové skořápkou, pod níž se skrývá neradostný, leč přesný odraz současného světa. "Lidé si z coolness vesměs vytahují jen to násilí, a to mi vadí. Hlavním tématem těch her je citový chlad. Postavy hledají mezní hranice skutečnosti - násilí a sebepoškozováni je pro ně jediná cesta, jak ještě vůbec nějak procítit vlastní existenci," vysvětluje.

Sarah Kane, autorka asi té úplně nejdrastičtější cool hry (Blasted - Vybombardováno), prohlásila, že násilí nevzývá, nýbrž pouze prezentuje. Nicméně Blasted, kde se vylupují oči a posléze i ohryzává mrtvola dítěte, zatím žádné české divadlo neuvedlo. "Je to i otázka inscenačních možností. Jak takovou scénu vyjádřit na jevišti, aby vypadala věrohodně, a nikoli směšně?" ptá se dramaturgyně Kolihová-Havlíková.

Čeští režiséři i diváci se tolik nevyžívají v nechutnostech. Režie tu drastické detaily často shazuje vtipem nebo využije metafory. "Myslím, že určitá hravost je dána českou povahou. Nemáme potřebu uvádět hry tak naturalisticky, jak je zvykem zejména v Německu, kde zřejmě panuje jisté sebemrskačství - publikum se tam jde rádo do divadla potrápit," míní Markéta Bláhová.

Zatímco u nás zájem o cool drama ještě čeká na kulminační bod, zdá se, že na rodných britských ostrovech se tato poetika vyčerpala. "Originální, žhavé, podnětné cool drama je pryč. Splnilo svou úlohu, dalo lačným a masochistickým divákům pár facek a přetavuje se v brutální melodrama a v tanec," tvrdí režisér Jiří Pokorný.

Zahraniční autorské cool celebrity

Sarah Kane
Narodila se v Essexu v roce 1971, oba její rodiče byli hluboce věřící. Sarah se v sedmnácti letech od víry odvrátila. Studovala drama na Bristolské univerzitě; brala kurzy tvůrčího psaní. Její prvotinu Blasted uvedl Royal Court Theatre Upstairs v roce 1995. Hru pojednávající o násilnostech v Bosně, avšak převedených do hotelového pokoje v Leedsu, odmítla kritika jako zvrhlost. Odporný svátek hnusu, dílo bez intelektuální nebo umělecké hodnoty - napsali kritici v novinách. Přestože Blasted vidělo pouhých tisíc diváků, stala se nejdiskutovanější hrou britského dramatu 90. let. Kane svůj talent stvrdila dalšími texty a stala se uznávanou dramatičkou. Svou předposlední hru Crave napsala pod pseudonymem - chtěla, aby kritika i publikum text přijímalo bez předsudků. Poslední dílo, nazvané 4.48 psychosis a pojmenované podle lékařského termínu choroby a doby, kdy si duševně nemocní pacienti nejčastěji sáhnou na život, se uvedení dočkalo až po autorčině smrti. Kane trpěla těžkými depresemi. Na začátku února roku 1999 se pokusila o sebevraždu a skončila na psychiatrické klinice. Pár dnů po přijetí se oběsila. Hru 4.48 psychosis uvede v příští sezoně Národní divadlo v Praze. Momentálně má u nás její titul Crave na repertoáru Činoherní studio Ústí nad Labem.

Mark Ravenhill
Narodil se v roce 1966 v Hayward Heath nedaleko Londýna; nyní žije v Londýně. Teatrologii studoval v Bristolu. V divadle začal pracovat zprvu jako administrativní síla, posléze jako dramaturg souboru Paines Plough. Pro něj angažoval Sarah Kane jako kmenovou autorku. V současnosti se Ravenhill živí psaním. Jeho hra Shopping and Fucking se s úspěchem hrála i v off divadle na Broadwayi. U nás ji nastudovalo ústecké Činoherní studio. Další úspěch Ravenhill sklidil s textem Faust (Faust je mrtvý). Jde o variaci na faustovské téma; pouští putuje filozof Alain a jeho milenec, teenager Pete. Ravenhill prohlásil, že jeho cílem nikdy nebylo psát šokující hry - přesto je kritika označuje za nejpřímočařejší a nejnaturalističtější. Cool poetika je nyní mimo Ravenhillův zájem; momentálně pracuje na hře s historickým námětem. Při loňské návštěvě Prahy "cool" Brit překvapil: netajil se tím, že rád nakupuje oblečení a knihy. chodí do posilovny a dbá na správnou životosprávu.

Marius von Mayenburg
Narodil se v roce 1972 v Mnichově, od roku 1992 žije v Berlíně. Studoval germanistiku. V současnosti se živí jako dramaturg a kmenový autor berlínského Schausbühne. Publikum i kritiky nadchla hra Tvář v ohni popisující vyprahlost současného světa na půdorysu rodiny. Autor za ni získal prestižní Kleistovu cenu a v Německu tento kus v současnosti uvádí řada divadel. Mayenburgův zatím poslední text, Parazity, nastudovalo Činoherní studio v Ústí nad Labem; Tvář v ohni uvedlo na česká jeviště brněnské HaDivadlo.

M. Ravenhill: Nakupování a šoustání (Shopping and Fucking)

Gary: Měl jsem tě vykopnout, víš? Neměl jsem se s takovým somrákem votravovat. Se na sebe podívej. Smažka s třiceti šušněma. Po mně je poptávka. Tohle nemám zapotřebí. Mám jednoho chlapa, jasný, bohatýho chlapa s barákem. Chce, abych u něj bydlel. Tak mi řekni: proč bych si měl nechat lízat řiť od tebe?

Mark: Co kdybys myslel na něj. Můžeš si tamhle lehnout a myslet na něj. Jen pár minut, O. K. ? Třicet babek. Jen ti tam strčím jazyk, trochu s ním zakroutím, a ty si můžeš myslet na něj. Není to osobní. Je to transakce. O. K.? (Gary si stáhne kalhoty a slipy. Mark mu začne lízat anál.)

Gary: Je to velkej chlap. Trochu drsnej, ale fakt, fakt hodnej. Vždycky mi volá a říká: "Já tě fakt rád slyším. Chci se o tebe starat." (Zvuk mincí.) Poslouchej. Všichni dneska vyhrávaj. Tak se asi nastěhuju. Jo, zejtra to asi udělám. (Mark se odtáhne. Na ústech má krev.)

Mark: Máš tam krev. (Pauza.) Krvácíš.

Gary: Myslel jsem, že se to už nestane. Hele. Myslel jsem, že už jsem zdravej, oukej? Člověka by to nenapadlo. Nejsem nakaženej. Oukej? Jeden kořen mi tu nechal flašku. Votři si to. (Mark si jde vzít peníze.) Nemůžeš mi je sebrat. Řeks, vylízat. A vylízals, ne?

Úryvek byl převzat z časopisu Svět a divadlo, č. 4 2001; přeložila Jitka Sloupová

Obálka knihy Marka Ravenhilla - Faust.

Britský dramatik Mark Ravenhill.