Takhle tedy vidí jubilant sám sebe:
Ano, jsem šťastný.
Ano, jsem úspěšný.
Ano, jsem nostalgický.
Ne, nehodlám bilancovat.
Ne, nemám nové nápady.
Ne, nemám víc přátel než nepřátel.
A nejsem už klasikem.
Nicméně v očích svých kolegů, tuzemských filmových režisérů mladší generace, klasikem zůstává.
Jan Svěrák: S Milošem Formanem jsem se setkal snad jen pětkrát. Jedno z posledních setkání bylo na konci ledna 1997 v New Yorku. Pan Forman přilétal v šest ráno a my jsme v poledne odlétali domů. Abychom se vůbec viděli, dohodli jsme se, že přijede rovnou z letiště k nám a dáme si společnou snídani v hotelovém pokoji. Přijel, dal si černou kávu a tlustý doutník. Smradlavý nedopalek toho doutníku jsem v igelitovém pytlíku přivezl do Prahy a dal k narozeninám jednomu kamarádovi. Má ho vystavený ve vitrínce. To celé vám vyprávím jako další důkaz o velikosti dnešního jubilanta. I jeho vajgly mají svou hodnotu.
Jan Hřebejk: Miloš Forman je pro mě někdo jako Beatles. Sice génius, ale takový, kterému rozumím a mám ho rád. Svým fenomenálním dílem nám mladším kolegům prakticky znemožnil přirozené generační vymezení. Pane Formane, ze srdce Vám gratuluju a přeju štěstí i Vaší rodině. Opatrujte se.
Saša Gedeon: Miloše Formana vidím, jak se naznak kácí ze stupínku na tiskové konferenci festivalu v Palm Springs. Celou dobu seděl vedle mě a pospával. Almódovar na levoboku si zuřivě dělal poznámky jako agilní student. Drze vzbudím Formana a ptám se, jestli by mi netlumočil, má angličtina je chabá a v sále dobrých dvě stě lidí. Přisvědčí, řekne, že to zvládnu, spí dál. Almódovar odpovídá na otázky jako kulomet, přechází z angličtiny do španělštiny a zase zpátky, vypadá to jako operetní výstup. Forman je naopak suchý a jadrný, jeho vtipné výroky si koledují o uvozovky. Jsou připraveny k citaci. Klasik má však toho dne zemřít, a to mým přičiněním. Po tiskovce ho zaplavím smrští českých vět, on zaskočen couvá a řítí se z metrového stupínku, klopýtá pozadu, jako když je akce ve filmu snímána zpětným chodem kamery. Zastaví se tvrdě až o protější roh místnosti. Všichni na něj vytřeštěně civí. "Vy, vy jste mě chtěl zabít. Mám na to svědky," ukazuje na mě - a zeširoka se chechtá.
|
Filmař, jehož pravdy diváky nenudí
Od Konkursu až po Muže na Měsíci natočil dvanáct filmů; cen a poct za ně už nasbíral daleko víc. "V životě jsem vždycky dělal všechno pro to, abych vyhrál," říká Miloš Forman. A vyhrál. Žádný z jeho filmů nebyl ústupkem ani omylem, i když zrovna nesklízel ovace. A ve všech nechal stopu svého receptu na nesmrtelnost; ať jde o ty oscarové (Přelet nad kukaččím hnízdem a Amadea) či rané (Lásky jedné plavovlásky nebo Hoří, má panenko). Onen recept je podle Formana jednoduchý: Říkat pravdu, ale nenudit. Tvrdí, že na pravdě líčené zábavně je možné i vydělat, ale jen ve svobodné společnosti. A další jeho výrok - Pouze demokracie toleruje odlišnost - Formanův návod završuje.
Formanovým životním tématem je obrana lidské důstojnosti a jedinečnosti; tyhle pravdy a zásady zabalil do velké podívané, velkých emocí, velkých konfliktů a velké zábavy. Málokdo umí jako Forman zlehčit trapnost a ztrapnit smích, vést úsměv od dobrotivých legrácek k mrazivému studu, vyrábět soucit bez vydírání, patos bez sentimentu a hrdinu bez trnové koruny.
Ostatně na svých hrdinech jako by Forman stále tvrději zkoušel, kam až může zajít se svým heslem "Odlišnost bychom měli nejen respektovat, ale i provokovat a studovat". I dva zatím poslední, pornograf Larry Flynt a komik "na Měsíci" Andy Kaufman, jsou rodnými bratry rebela McMurphyho z Přeletu nad kukaččím hnízdem či umanutého Amadea. Liší se jen v tom, že podle obecných mravů ještě víc urážejí a podle obecného vkusu se za to nevykoupili ničím tak cenným jako Mozart svou hudbou. Jenže co stojí výš, vkus, nebo svoboda? A Forman tuhle volbu divákovi ještě ztěžuje, protože obhajobu svobody svěřuje buřičům, kverulantům a provokatérům, kontroverzním osobnostem, s nimiž nelze sympatizovat, ale nedají se přehlédnout. Odpuzují, jdou na nervy, a přitom svým charizmatem odzbrojují i proti vaší vůli.
Právě proto se dočkal Forman i spousty protestů - jednou za svatokrádež, jindy za idealizaci skutečné postavy. Jako by i ve Státech, v zemi, jejíž svobody projevu hájí urputněji než mnozí rodilí Američané, musel vysvětlovat, že filmový hrdina má právo na samostatný život, odlišný od jeho předobrazu. Přesto si tu dokázal uchovat manévrovací prostor. "Hollywood má sto dveří. Když se ve správném okamžiku zajde do těch správných, dají se dělat vyloženě osobní filmy," popsal nedávno svou cestu.
Svým hrdinům se podobá: šokuje a pak se diví i baví. Pobouřil plánem uvést v Národním divadle Dalibora zkráceného na sto minut "o místa, při kterých jsem v mládí chodil kouřit"; z inscenace sešlo. Musel stáhnout "nahé" plakáty k filmu Lid versus Larry Flynt, jež pohněvaly církev; omluvil se, že šlo o nadsázku. "Hledat smysl života, to je žít ho a kecat o něm," říká filmař, jenž nenudí ani na plátně, ani u sklenice piva. |
 Miloš Forman |
 Režisér Miloš Forman s oblíbeným doutníkem |
 Miloš Forman |
 |
 Miloš Forman |
 Miloš Forman |
 Miloš Forman s rodinou na farmě v Connecticutu. |
 Miloš Forman na své farmě v Connecticutu. |
 Miloš Forman na své farmě v Connecticutu. |
 Miloš Forman na své farmě v Connecticutu. |
