Zprvu milostný thriller, pak divný úhyb

30. ledna 2002 9:48

Jisté je, že americký film Vanilkové nebe vznikl jako remake španělského díla Otevři oči a že si autor této původní verze Alejandro Amenábar libuje v zákeřně nečekaných pointách - což dokazuje i jeho další film, duchařský horor Ti druzí. Tím však jistoty Vanilkového nebe končí. A kdo se nehodlá ještě tři dny po návštěvě kina trápit otázkou, co vlastně viděl, udělá lépe, když ze sálu odejde tak půlhodinku před koncem.

Do té doby se totiž hraje vytříbený, filmařsky i herecky zajímavý milostný thriller s trochou záhad, které se však zdají být vysvětlitelné. Vždyť hlavní hrdina, toho času muž se zohyzděnou tváří skrytou za maskou ve stylu Fantomase a současně vězeň obviněný z vraždy milenky, líčí své spletité osudy psychiatrovi - sice zpětně a kuse, s odbočkami i rafinovanými skoky mezi sny a skutečností, přesto však dává naději, že se mozaika bílých míst zaplní.

Servisní článek o filmu najdete ZDE.

Jenže příběh, jenž se zprvu jeví jako klasický trojúhelník, v němž je láska na první pohled vzápětí vytrestána tragédií, začíná nabírat jiné směry. Jako by se hlavní hrdina, vskutku výtečný Tom Cruise, který tu předvádí výkon téměř srovnatelný s Magnólií, ocitl uvnitř velesložité virtuální říše, připomínající třeba slavnou Hru s Michaelem Douglasem. A ještě jedno jenže: Douglasův hrdina si ve Hře onu modernistickou kratochvíli už v úvodu filmu "předplatil"; její další zákruty se tedy odvíjely podle předem daných pravidel, byť s nečekanými motivy a vrstvami. Kdežto Vanilkové nebe si svá pravidla vymýšlí a přidává teprve během vyprávění, což není fér.

Vanilkové nebe USA, 2001
scénář a režie	Cameron Crowe
kamera	John Toll
hudba	Nancy Wilsonová
hrají	Tom Cruise Penélope Cruzová Kurt Russell Jason Lee Noah Taylor Cameron Diazová a další
žánr	milostné drama
Vanilkové nebe - premiéry
kina	24. ledna 2002

Nadto: osobní drama člověka, jenž až do kritického dne hýřil penězi, lehkovážností a účelovými vztahy, pak potkal osvícení v podobě ženy ztělesněné Penelopou Cruzovou, a než ten dar stačil naplnit, zůstal na světě se zohyzděnou tváří, toliko vystaven milosrdnému soucitu a pak pobytu za mřížemi, takové drama by stačilo na silný film i bez mladíkových nočních můr. Ale s každým dalším okamžikem, jakkoli ze strany režiséra Crowea důvtipně servírovaným, se do divákova myšlení zabodává další nebozízek. Je snad Cruisův hrdina opravdu případem pro psychiatra? Nebo se stal obětí spiknutí? Nebo to celé je jen další z jeho tíživých snů? A nebo - pak přijde poslední rána - se tu rýsuje ještě vyšší patro šarády, založené na prvku sci-fi?

Pak jako by byly vymazány veškeré zážitky, jež dosud Vanilkové nebe přineslo díky obrazové poutavosti, střídavě odcizené a zas emotivní náladě, díky paletě vůní, barev, pocitů, zkrátka díky sebejisté filmařině. Neboť obsah se ocitá na půdorysu, kdy začne být lhostejno, je-li hrdina upír, robot, Hitlerovo převtělení či jestli si nosí trauma z dětství, kdy znásilnil vlastní chůvu.

Nakonec to jediné, co kromě nádherné hudby nelze zpochybnit, je již zmíněné Cruisovo herectví - jeho vnitřní přerod z bezuzdného požitkáře v novodobého Muže se železnou maskou. A podobně dokonalá je proměna Cameron Diazové v roli příležitostné milenky, odvržené kvůli té "jediné pravé". Tu zde představuje Cruzová, bezesporu půvabná - ovšem ve stylizaci upřímné nezkažené holčiny z pohádkového světa poněkud neoriginálně diblíkovská. Mimochodem, hrála roli téže ražby už v předchozí Amenábarově verzi, kterou však v tuzemsku neznáme. Škoda, neboť - jak připomíná nevtíravé motto snímku - bez hořkého nepoznáš, jak chutná sladké. Třeba remake něco zkazil; a možná naopak nestihl vše napravit.