V rámci ceny jste dostal k dispozici sto tisíc korun na další projekty. Máte radost?
Když mi tu částku řekli, tak jsem si poskočil. Myslel jsem si, že to bude cash. Ale musím to vyúčtovat. Ideální by bylo, kdybych rok dva tři dostával rentu třicet tisíc měsíčně.
Součástí ceny je i tříměsíční ateliérový pobyt v Kalifornii. O jeho smyslu ovšem panují pochyby...
Černický a Rittstein (dřívější laureáti, pozn. red.) říkali, že je výborný tam jet. Že je to takový odpočinkový místo. Vypadá to na velkou relaxaci u moře. Ale lepší by samozřejmě byl New York, kde se něco děje.
Na rozdíl od všech předchozích laureátů svá díla neprezentujete v galeriích, ale na ulicích, a to mnohdy "neviditelně". Proč?
Před dvěma lety mě Jana a Jiří Ševčíkovi vyzvali k účasti na zásadní výstavě Vzdálené podobnosti ve Veletržním paláci. Zjistil jsem, že je pro mě hodně svazující myslet na výstavu v galerii, kde je jasně definovaný prostor. Nakonec jsem vyprodukoval nenápadnou imitaci dřevěnýho obložení chodby.
Čím je pro vás neohraničený prostor příjemnější?
Hledám místa, kde můžu své věci lidem nastavit do určitýho pohledu. Jako když se zakoukáš doblba a někdo ti před obličejem máchne rukou. Aby to lidi potkalo a nemuseli to hledat v nějaký galerii.
V umění chcete lidi vtáhnout do svých akcí, kterým říkáte participy. Jakou máte zkušenost s reakcemi diváků?
Používám takový místa, kde jsem si jistej, že se nemusím o reakce starat. Že tu věc lidi uvidí a že si ji užijou. Akce speciálně neinzeruju. Největší inzercí je vlastně ta Chalupeckýho cena.
Svá díla vytváříte sprejováním přes šablony. Naposledy jste s jejich pomocí ironizoval Ladovy kresby doděláním sexuálních symbolů. Nebojíte se, že je tohle parafrázování až příliš jednoduchou cestou umělce? Nepostupujete tak trochu jako v hudbě Těžkej Pokondr?
Když si Ladovy obrázky prohlídnete pořádně, je tam spousta zakletejch významů. Já jsem na jednom obrázku kozla vezoucího trakař našel velký penis. Tak jsem to začal aplikovat na další a úplně jsem si pohled na Ladu předělal. Ve Veletržáku je z patnácti kreseb jenom sedm předělaných. Jakmile poznáte, že je předělaná jedna, začnete používat ten můj pohled na všechny. Nacházíte sex i tam, kde není. Měl jsem i některý brutální vtipy jako ten Pokondr, ale ty jsem odfiltroval.
Ivan Vosecký byl nedávno v Broumově za sprejování svého díla na domy obviněn z vandalství. Vy jste mu pak pomáhal nápisy odstraňovat. Kde je podle vás hranice mezi uměleckou svobodou a zásahem do soukromí ostatních lidí?
Ivan šel po akci na policii a řekl, že komu to bude vadit, tak tomu to zamaluje. Od něj to bylo hrozně čistý. Ale umění se právě musí dělat se vším průserem. Kdyby se chodil lidí ptát předem, tak nic neodhalí. Takhle odhalil, že lidi nechtějí vůbec komunikovat: on jim poničil jejich věc a oni za to chtějí jeho hlavu. Mně se podobná věc stala na ostravském festivalu akčního umění Malamut, kde jsem se nechal Českou televizí vyprovokovat k posprejování výlohy Eurotelu maketou domovních zvonků. Já přitom radši někam nenápadně přijdu a zase zmizím. Aby lidi nevěděli, jestli to byl nějaký sprejíř, nebo třeba telekomunikace.
Používal byste sprej, i kdyby jeho užití u nás nebylo tak tvrdě stíháno?
Asi jo. Ale nemám rád, když se o mně mluví jako o sprejířovi. To je typizovaný název pro grafiťáky a tagisty. Ta kultura se mi líbí, zajímá mě, ale mám pocit, že už je passé. Když už existují takové zákony, tak by grafiťáci měli dělat charakterově úplně jiný věci. Najít druh vyjádření, který bude současnější.
Jste vlastně první laureát Chalupeckého ceny, který si ještě nestačil na výtvarné scéně udělat pořádné jméno...
Po revoluci byla cena tak zmytizovaná, že jsem ji vnímal jako nedosažitelnou metu. Když ji dostal Kokolia, tak to teda byly výšiny! Pak se dostala do stádia, kdy mě úplně přestala zajímat. Jako by se ze setrvačnosti dávala jen hotovým lidem. Komise to zřejmě chtěla změnit a já jsem se jí tou výstavou ve finále nabídnul.
Když mi tu částku řekli, tak jsem si poskočil. Myslel jsem si, že to bude cash. Ale musím to vyúčtovat. Ideální by bylo, kdybych rok dva tři dostával rentu třicet tisíc měsíčně.
Součástí ceny je i tříměsíční ateliérový pobyt v Kalifornii. O jeho smyslu ovšem panují pochyby...
Černický a Rittstein (dřívější laureáti, pozn. red.) říkali, že je výborný tam jet. Že je to takový odpočinkový místo. Vypadá to na velkou relaxaci u moře. Ale lepší by samozřejmě byl New York, kde se něco děje.
Na rozdíl od všech předchozích laureátů svá díla neprezentujete v galeriích, ale na ulicích, a to mnohdy "neviditelně". Proč?
Před dvěma lety mě Jana a Jiří Ševčíkovi vyzvali k účasti na zásadní výstavě Vzdálené podobnosti ve Veletržním paláci. Zjistil jsem, že je pro mě hodně svazující myslet na výstavu v galerii, kde je jasně definovaný prostor. Nakonec jsem vyprodukoval nenápadnou imitaci dřevěnýho obložení chodby.
Čím je pro vás neohraničený prostor příjemnější?
Hledám místa, kde můžu své věci lidem nastavit do určitýho pohledu. Jako když se zakoukáš doblba a někdo ti před obličejem máchne rukou. Aby to lidi potkalo a nemuseli to hledat v nějaký galerii.
V umění chcete lidi vtáhnout do svých akcí, kterým říkáte participy. Jakou máte zkušenost s reakcemi diváků?
Používám takový místa, kde jsem si jistej, že se nemusím o reakce starat. Že tu věc lidi uvidí a že si ji užijou. Akce speciálně neinzeruju. Největší inzercí je vlastně ta Chalupeckýho cena.
Svá díla vytváříte sprejováním přes šablony. Naposledy jste s jejich pomocí ironizoval Ladovy kresby doděláním sexuálních symbolů. Nebojíte se, že je tohle parafrázování až příliš jednoduchou cestou umělce? Nepostupujete tak trochu jako v hudbě Těžkej Pokondr?
Když si Ladovy obrázky prohlídnete pořádně, je tam spousta zakletejch významů. Já jsem na jednom obrázku kozla vezoucího trakař našel velký penis. Tak jsem to začal aplikovat na další a úplně jsem si pohled na Ladu předělal. Ve Veletržáku je z patnácti kreseb jenom sedm předělaných. Jakmile poznáte, že je předělaná jedna, začnete používat ten můj pohled na všechny. Nacházíte sex i tam, kde není. Měl jsem i některý brutální vtipy jako ten Pokondr, ale ty jsem odfiltroval.
Ivan Vosecký byl nedávno v Broumově za sprejování svého díla na domy obviněn z vandalství. Vy jste mu pak pomáhal nápisy odstraňovat. Kde je podle vás hranice mezi uměleckou svobodou a zásahem do soukromí ostatních lidí?
Ivan šel po akci na policii a řekl, že komu to bude vadit, tak tomu to zamaluje. Od něj to bylo hrozně čistý. Ale umění se právě musí dělat se vším průserem. Kdyby se chodil lidí ptát předem, tak nic neodhalí. Takhle odhalil, že lidi nechtějí vůbec komunikovat: on jim poničil jejich věc a oni za to chtějí jeho hlavu. Mně se podobná věc stala na ostravském festivalu akčního umění Malamut, kde jsem se nechal Českou televizí vyprovokovat k posprejování výlohy Eurotelu maketou domovních zvonků. Já přitom radši někam nenápadně přijdu a zase zmizím. Aby lidi nevěděli, jestli to byl nějaký sprejíř, nebo třeba telekomunikace.
Používal byste sprej, i kdyby jeho užití u nás nebylo tak tvrdě stíháno?
Asi jo. Ale nemám rád, když se o mně mluví jako o sprejířovi. To je typizovaný název pro grafiťáky a tagisty. Ta kultura se mi líbí, zajímá mě, ale mám pocit, že už je passé. Když už existují takové zákony, tak by grafiťáci měli dělat charakterově úplně jiný věci. Najít druh vyjádření, který bude současnější.
Jste vlastně první laureát Chalupeckého ceny, který si ještě nestačil na výtvarné scéně udělat pořádné jméno...
Po revoluci byla cena tak zmytizovaná, že jsem ji vnímal jako nedosažitelnou metu. Když ji dostal Kokolia, tak to teda byly výšiny! Pak se dostala do stádia, kdy mě úplně přestala zajímat. Jako by se ze setrvačnosti dávala jen hotovým lidem. Komise to zřejmě chtěla změnit a já jsem se jí tou výstavou ve finále nabídnul.
 Cenu Jindřicha Chalupeckého vždycky získali mladí výtvarníci, kteří se prosadili v českých galeriích. Tomáš Vaněk, její nejčerstvější laureát, však pracuje hlavně na ulici. Jeho nasprejované sexistické parafráze Ladových kreseb se mohou objevit kdekoli; třeba i na zdi vašeho domu. |
 Cenu Jindřicha Chalupeckého vždycky získali mladí výtvarníci, kteří se prosadili v českých galeriích. Tomáš Vaněk, její nejčerstvější laureát, však pracuje hlavně na ulici. Jeho nasprejované sexistické parafráze Ladových kreseb se mohou objevit kdekoli; třeba i na zdi vašeho domu. |
 Cenu Jindřicha Chalupeckého vždycky získali mladí výtvarníci, kteří se prosadili v českých galeriích. Tomáš Vaněk, její nejčerstvější laureát, však pracuje hlavně na ulici. Jeho nasprejované sexistické parafráze Ladových kreseb se mohou objevit kdekoli; třeba i na zdi vašeho domu. |
