Streichl na desce hraje jen na harmoniku. Nemůže zpívat?
Už se zlepšuje. Je v kontaktu s lidmi, snaží se, bojuje s nemocí. Každý den cvičí na kytaru. Dnes už mluví docela dobře. Nedávno jsem ho popichoval, že si měl desku natočit sám. Jenže exekutor mu bere televizor a on mu ho nechce dát. Čas hrál v tomhle případě velkou roli. Proto jsem s deskou spěchal.
Kdysi Karel Plíhal s Jaromírem Nohavicou vydali svou koncertní desku, aby pomohli těžce nemocnému Emilu Pospíšilovi. Ale nevzpomínám si, že by někdo u nás udělal totéž co vy.
Také si nevzpomínám. Proto jsem se bál, co řeknou posluchači. Jestli je třeba neztratím. Ale myslím, že mě potkalo velké štěstí. Jak člověk chodí po světě, dělá různé lumpárny. Málokdy dostane příležitost spáchat dobrý skutek. Mně se ta šance naskytla, když mi Pepa Streichl zavolal a požádal mě o pomoc.
Jste velký hříšník?
A kdo není?
Rozmýšlel jste se dlouho?
Vzal jsem si nějaký čas na rozmyšlenou. Nejdřív jsem Streichlovi oponoval, že on to dělá nejlíp. Ale Streichl věděl, že se mi jeho písničky líbí. Známe se z doby, kdy jsem bydlel v Ostravě. Když jsme se po letech potkali na večírku, hrál jsem jeho písničky pro pobavení společnosti. Streichl seděl stranou a díval se na lidi, kteří poslouchali. Prý měli v očích zvláštní jas. Pak mi říkal: Ty baby měly v očích to samé, jako když jsem mohl hrát. Ten argument mě nakonec přesvědčil. K jeho písničkám jsem přistupoval jako ke svým vlastním věcem. Když se v rodině stane neštěstí a děti zůstanou samy, postaráte se o ně. Já ty písničky adoptoval.
Vybíral jste si je sám?
Ano. Jsou to staré písně z osmdesátých let. Tenkrát Pepa ještě nevěděl, že se z něho stane bluesman. Některé věci byly countryovější, jiné bluesovější. Pocházejí z doby, kdy jsme se nejvíc znali.
Ostravské studio i tamější muzikanty Radka Pastrňáka či houslistu Richarda Krozczeka jste si vybral záměrně?
Požádal jsem muzikanty, aby se sešli v ostravském studiu. Všichni byli ochotní. Kytaristu Radka Pastrňáka jsem oslovil cíleně. Je to Pepův kamarád. Kdysi mu napsal písničku Hajcman blues, která pak vyšla na desce kapely Buty. Nevěděl jsem, že Pastrňák je takový mistr. Nemá potřebu se předvádět, a přitom ho v písních slyšíte. Diagonálně protne jedním tónem celou nahrávku a je to tam. Dalšího kytaristu Miloše Dvořáčka a bubeníka Míšu Dvořáčka jsem přivezl z Hradce Králové. Jinak je to ostravská záležitost. Přál jsem si, aby Pepa měl do studia blízko, kdyby chtěl přijet. On nás navštěvoval, někdy přijel až po natáčení. Čtrnáct dní jsme tam takhle žili.
Jaká je Ostrava na hudební mapě republiky?
Je to takový severomoravský New York. Má podobného ducha.
V písni Ostrava je zakouřené město náhle řeknete: "Pittsburgh town, smokey town." Nepřirovnáváte spíš Ostravu k americkému Pittsburghu?
Ne, je to vtípek, který dělal Pepa. Když americký písničkář Pete Seeger vystupoval v Lucerně, hrál starou americkou píseň o Pittsburghu a jako vtip do ní vložil slovo Ostrava. To byl podnět, ze kterého Pepa těžil. Ostrava je zakouřené město byla píseň, kterou hodně hrával.
Máte chuť napsat protestsong nebo nějakou společenskou píseň?
Mně se nechce. Štve mě spousta věcí, ale nechtěl bych jimi zatěžovat poezii. Ale vážně, protestsong o zdi v Ústí nad Labem by asi vyzněl jalově. V Ostravě jsem navštívil Buty, kteří také dělali desku. Jejich album je velká oslava Cikánů. To je praktická věc, naše politika. Aby to nevypadalo, že my Češi neumíme s nikým žít. Němců se bojíme, s Rakušáky nám to také moc nejde a Slovákům jsme dali najevo, že je nechceme. Kdo nám zbývá? Pár tmavých kluků a holek.
Vrátil byste se do Ostravy?
Nevrátil. Jakmile je Ostrava přede mnou, tak do ní vstupuji, ale nikdy bych se tam nevrátil. Musím jít stále vpřed.
A kam míříte?
Ke hvězdám, samozřejmě. I když ta cesta vede častokrát přes Ostravu.
 Pavel Dobeš při on-line rozhovoru se čtenáři iDNES. |
 Pavel Dobeš při on-line rozhovoru se čtenáři iDNES. |
 Pavel Dobeš při on-line rozhovoru se čtenáři iDNES. |
 Pavel Dobeš při on-line rozhovoru se čtenáři iDNES. |
 Pavel Dobeš při on-line rozhovoru se čtenáři iDNES. |
