Kravitzovi ke vzestupu pomohlo manželství s herečkou Lisou Bonetovou, díky níž se třiadvacetiletý hudební samouk dostal do nejvyšších kruhů losangeleského zábavního průmyslu. Partnerství trvalo pouhý rok, ale za tu dobu se stal nejen miláčkem Yoko Ono a jejího syna Seana, ale i gramofonové firmy Vigin, která mu dovolila kolem práce na jeho debutu Let Love Rule nevídané obstrukce.
Kravitz měl v tom okamžiku další štěstí - muzikant, který mu byl v té době nejvíc podobný, excentrický Terence Trent D'Arby, spáchal uměleckou sebevraždu: po vynikajícím debutu natočil tak špatné album, až si veřejnost myslela, že zešílel. Přesně tehdy se objevil Kravitzův debut, jakoby pokračování d'arbyovské fúze různých soulových stylů s tvrdým rockem sedmdesátých let. Všechna Kravitzova alba jsou svárem bělošské kalkulace (v dobrém slova smyslu) a černé emocionality.
Každé z nich hledá vhodnou škvírku na přeplněném trhu. Druhé album Mama Said ho představilo v roli nového Lennona, napodobujícího navíc falsetové techniky soulových kouzelníků Al Greena nebo Billa Witherse. Na jedné straně tím potěšil obyčejné posluchače, milující chytlavé melodie a sirupovitý zvuk smyčců philadelphského soulu, na druhé plně uspokojil labužníky, oceňující rafinované odkazy na tu či onu černou hvězdu. Problém byl v tom, že se tak dostal na hřiště, jež nekompromisně obhospodařuje minneapoliský famózní workoholik jménem Princ.
Lenny Kravitz je ovšem mužem dvou tváří. Je-li jeho soulové písničkářství tváří Dr. Jekylla, vášeň k tvrdému rocku přelomu šedesátých a sedmdesátých let je jeho Mr. Hydem, který v posledních letech zatlačil sladkou soulovou tvář víc do pozadí. Kravitz uvolnil pole Princovi a plně se vrhl do stylu, který má své kořeny u Jimiho Hendrixe a Led Zeppelin. Dokonce se hovoří o hendrixovském plagiátorství.
Nejde však o to, co od koho si Kravitz vzal. Každý hudební revival je ohrožen nebezpečím vědomých či nevědomých výpůjček. Kravitzova tvorba neustále vyvolává otázku, zda má takový návrat vůbec smysl. Mohou určité prvky, pevně související s dobou vzniku, přežít bez svých tehdejších sociálních a estetických kořenů v kultuře, která je o čtvrt století dál? Kravitz se snaží dokázat, že ano.
Kravitz měl v tom okamžiku další štěstí - muzikant, který mu byl v té době nejvíc podobný, excentrický Terence Trent D'Arby, spáchal uměleckou sebevraždu: po vynikajícím debutu natočil tak špatné album, až si veřejnost myslela, že zešílel. Přesně tehdy se objevil Kravitzův debut, jakoby pokračování d'arbyovské fúze různých soulových stylů s tvrdým rockem sedmdesátých let. Všechna Kravitzova alba jsou svárem bělošské kalkulace (v dobrém slova smyslu) a černé emocionality.
Každé z nich hledá vhodnou škvírku na přeplněném trhu. Druhé album Mama Said ho představilo v roli nového Lennona, napodobujícího navíc falsetové techniky soulových kouzelníků Al Greena nebo Billa Witherse. Na jedné straně tím potěšil obyčejné posluchače, milující chytlavé melodie a sirupovitý zvuk smyčců philadelphského soulu, na druhé plně uspokojil labužníky, oceňující rafinované odkazy na tu či onu černou hvězdu. Problém byl v tom, že se tak dostal na hřiště, jež nekompromisně obhospodařuje minneapoliský famózní workoholik jménem Princ.
Lenny Kravitz je ovšem mužem dvou tváří. Je-li jeho soulové písničkářství tváří Dr. Jekylla, vášeň k tvrdému rocku přelomu šedesátých a sedmdesátých let je jeho Mr. Hydem, který v posledních letech zatlačil sladkou soulovou tvář víc do pozadí. Kravitz uvolnil pole Princovi a plně se vrhl do stylu, který má své kořeny u Jimiho Hendrixe a Led Zeppelin. Dokonce se hovoří o hendrixovském plagiátorství.
Nejde však o to, co od koho si Kravitz vzal. Každý hudební revival je ohrožen nebezpečím vědomých či nevědomých výpůjček. Kravitzova tvorba neustále vyvolává otázku, zda má takový návrat vůbec smysl. Mohou určité prvky, pevně související s dobou vzniku, přežít bez svých tehdejších sociálních a estetických kořenů v kultuře, která je o čtvrt století dál? Kravitz se snaží dokázat, že ano.
 Fotografie z bookletu alba Lenny, (c) 2001. |
 Fotografie z bookletu alba Lenny, (c) 2001. |
 Obal alba Lenny, (c) 2001. |
