Mertlovy knihy nelze označit za „špatné“, jsou to texty vzývající veskrze pozitivní tradiční hodnoty rodiny, dětství, domova a ovšem katolické víry. Umělecky jsou jen dokonale průměrné. Nic nového, nic svého nepřinesl Věroslav Mertl. On jen „tak nějak“ pokračuje v tom psaní, jak se tak psávalo. Neublíží, neprospěje.
Věroslav Mertl patří k „šedé zóně“ nejen politicky (po celou normalizaci byl funkcionářem národněfrontovní Československé strany lidové, díky čemuž se ovšem nyní vychloubá postavením jediného katolického autora vydávaného za normalizace - a ani to není pravda, viz například knihy Stanislava Vodičky, Josefa Suchého a dalších), nýbrž především umělecky. Materiál pro literární historii zajímavý, pro udělení nejprestižnějšího literárního ocenění absolutně nepřiměřený. Připomeňme, že v minulých letech dostaly tuto cenu takové osobnosti jako Ivan Diviš, Vladimír Macura, Josef Škvorecký a naposledy loni Karel Šiktanc. Osobnosti pro někoho přitažlivé, pro někoho kontroverzní, v každém případě však osobnosti nezaměnitelné a originální, u nichž je o čem diskutovat. U Věroslava Mertla není o čem diskutovat. U Věroslava Mertla se chce trapností mlčet.
Někteří významní literární vědci, kteří pravidelně dostávají pozvánku na předávání státní ceny do Míčovny, se letos na protest odmítli této akce zúčastnit.
V Míčovně dostala políček česká literatura jako celek. Dostala jej prestiž státní ceny za literaturu. Dostali jej i katolíci v české literatuře, protože od nynějška mohou platit za pouhý zájmový spolek, prosazující své skupinové interesy bez ohledu na nejzákladnější rozlišování, co je tvůrčí a co epigonské. Konečně, políček nepřímo dostal i Jan Vladislav, laureát státní ceny za překlad, laureát nesporný; takto, vedle Mertla, se ocitl ve velmi nepříjemném sousedství. Jana Vladislava je mi líto ze všech nejvíc a o to víc mu ke státní ceně blahopřeji.
