Giacometti (1901-1966) proslul hlavně svými expresivně modelovanými protáhlými figurami, jež vytvářel od konce čtyřicátých let. Na nynější výstavě je však kladen značný důraz i na jeho ranou tvorbu, ovlivněnou kubismem a surrealismem, a na jeho malířské a kreslířské umění. K vidění je 90 soch, 40 maleb a 60 kreseb. Organizátorům se podařilo shromáždit téměř všechny Giacomettiho sochy z předválečného období. Retrospektivu doprovází výstava fotografií Ernsta Scheideggera, zachycujících Giacomettiho při práci a skvěle ilustrujících atmosféru jeho pařížského ateliéru.
Giacometti se narodil nedaleko městečka Stampa ve švýcarském kantonu Graubünden. Jeho otec Giovanni byl významným postimpresionistickým malířem. Po krátkém studiu v Ženevě nastoupil Giacometti začátkem 20. let do ateliéru Antoina Bourdella v Paříži. Stejně jako další umělci jeho generace byl silně ovlivněn uměním přírodních národů a kubismem. Jeho učitel sice pro tyto "experimenty" příliš pochopení neměl, ale o to větší pozornosti se jeho dílo těšilo mezi avantgardními umělci, především surrealisty. Giacometti se dokonce stal členem Surrealistické skupiny; avšak v roce 1934 z ní byl po rozepři s André Bretonem vyloučen. Na přelomu třicátých a čtyřicátých let lze v jeho tvorbě pozorovat určitý předěl a odklon od surrealismu, který vyvrcholil v poválečném období. Druhou světovou válku prožil Giacometti doma ve Švýcarsku. O pařížský ateliér se zatím staral jeho mladší bratr Diego.
V roce 1947 uspořádal galerista Pierre Matisse, syn malíře Henriho Matisse, v New Yorku výstavu Giacomettiho soch. Vedle starší tvorby zde byly poprvé veřejnosti představeny i jeho nejnovější práce - protáhlé mužské a ženské figury a několik portrétních bust. Výstavu v doprovodném katalogu uvedl Jean-Paul Sartre esejem Hledání absolutna, ve kterém vyzdvihl Giacomettiho schopnost vdechnout sochám život a až existenciální naléhavost. Americké publikum jej nadšeně přijalo a v následujících letech rychle získal světový věhlas. Žádná z výstav a sbírek umění 20. století se napříště nemohla obejít bez Giacomettiho. Vedle sochařské tvorby se začal také více věnovat malbě a vytvořil řadu portrétů svých příbuzných a přátel. Na benátském bienále v roce 1962 získal Velkou cenu za sochařství a představil zde projekt sousoší pro prostranství před mrakodrapem Chase Manhattan Bank v New York, což byla zakázka, o jaké snil již ve třicátých letech. Dříve, než mohlo dojít k její realizaci, Giacometti v lednu 1966 zemřel na selhání srdce.
Giacomettiho tvorba nepředstavuje souvislou řadu; mezi jeho dílem z předválečného a poválečného období jako by ležela ostrá dělící čára. Zatímco pro jeho kubistické a surrealistické sochy je charakteristická záliba v jasně vymezených objemech a tvarech, poválečná tvorba je spíše lineární a kresebná, povrch soch ztrácí svou hladkost a definitivnost, mění se v prchavou hru otisků, rýh, prohlubní a hrbolů. To, co je jim však společné, je autorova umanutá snaha zmocnit se skutečnosti kolem sebe. Ne napodobit realitu, ale zachytit to, co je v lidské tváři či figuře podstatné a trvalé. V tom se Giacometti velice podobá Cézannovi; stejně jako on opakovaně zažíval pocit, že v této snaze selhává, a cítil nutnost vracet se ke stejným námětům a začínat své obrazy a sochy znovu a znovu.
Curyšská výstava je důstojnou připomínkou Giacomettiho stých narozenin. Jejím hlavním kladem je, že není jen monumentálním pomníkem světově uznávanému existencialistickému sochaři, ale že Giacomettiho představuje také jako autora stojícího v samém centru pařížské předválečné avantgardy a jako umělce neustále hledajícího a zpřesňujícího svůj výraz.
Giacometti se narodil nedaleko městečka Stampa ve švýcarském kantonu Graubünden. Jeho otec Giovanni byl významným postimpresionistickým malířem. Po krátkém studiu v Ženevě nastoupil Giacometti začátkem 20. let do ateliéru Antoina Bourdella v Paříži. Stejně jako další umělci jeho generace byl silně ovlivněn uměním přírodních národů a kubismem. Jeho učitel sice pro tyto "experimenty" příliš pochopení neměl, ale o to větší pozornosti se jeho dílo těšilo mezi avantgardními umělci, především surrealisty. Giacometti se dokonce stal členem Surrealistické skupiny; avšak v roce 1934 z ní byl po rozepři s André Bretonem vyloučen. Na přelomu třicátých a čtyřicátých let lze v jeho tvorbě pozorovat určitý předěl a odklon od surrealismu, který vyvrcholil v poválečném období. Druhou světovou válku prožil Giacometti doma ve Švýcarsku. O pařížský ateliér se zatím staral jeho mladší bratr Diego.
|
Alberto Giacometti |
|
Kunsthaus, Heimplatz 1, Curych, Švýcarsko |
|
Výstava trvá do 9. září 2001 |
|
Vstupné 17 CHF, snížené 11 CHF |
Giacomettiho tvorba nepředstavuje souvislou řadu; mezi jeho dílem z předválečného a poválečného období jako by ležela ostrá dělící čára. Zatímco pro jeho kubistické a surrealistické sochy je charakteristická záliba v jasně vymezených objemech a tvarech, poválečná tvorba je spíše lineární a kresebná, povrch soch ztrácí svou hladkost a definitivnost, mění se v prchavou hru otisků, rýh, prohlubní a hrbolů. To, co je jim však společné, je autorova umanutá snaha zmocnit se skutečnosti kolem sebe. Ne napodobit realitu, ale zachytit to, co je v lidské tváři či figuře podstatné a trvalé. V tom se Giacometti velice podobá Cézannovi; stejně jako on opakovaně zažíval pocit, že v této snaze selhává, a cítil nutnost vracet se ke stejným námětům a začínat své obrazy a sochy znovu a znovu.
Curyšská výstava je důstojnou připomínkou Giacomettiho stých narozenin. Jejím hlavním kladem je, že není jen monumentálním pomníkem světově uznávanému existencialistickému sochaři, ale že Giacomettiho představuje také jako autora stojícího v samém centru pařížské předválečné avantgardy a jako umělce neustále hledajícího a zpřesňujícího svůj výraz.
 Ernst Scheidegger: Alberto Giacometti. |
 Homme et femme, 1926. |
 La main, 1947. |
 La pomme, 1937. |
 Le chien, 1951. |
 Torso, 1925. |
