Životní příběh této černovlásky s hlubokýma očima potvrzuje, že image hraje čím dále výraznější úlohu nejen v pop-music, ale i v operním světě. "Její tmavá vznosná silueta vyčnívá daleko přes světla ramp: hříva třpytivých vlasů, velké hnědé oči, štědrá ústa a ve výstřihu odhalená mléčná ramena" - takhle básnil o mladičké divě v prvních letech její kariéry prestižní americký týdeník Time.
U Bartoliové neexistovaly žádné pozvolné začátky na menších evropských scénách. Vylétla nahoru jako kometa. A bylo to příznačně nejmasovější médium, které Bartoliovou na hvězdné nebe katapultovalo. Roku 1985 se ocitla v pořadu italské televize, který představoval mladé pěvecké talenty, a o něco později vystoupila v galashow francouzské televize k uctění památky sopranistky Marie Callasové. Víc než o mrtvé legendě se však diskutovalo o Bartoliové. Ta svým zpěvem i zjevem ohromila diváky, světoznámé dirigenty i manažery gramofonových koncernů.
Operní debut si Bartoliová odbyla na prknech Římské opery v Lazebníku sevillském. Zpívala Rosinu. "Když jsem poprvé zpívala Rosinu, bylo mi dvacet a věděla jsem, že cítím jako ona," vzpomínala později v jednom rozhovoru. Byl to ve světě opery skutečně neobvyklý případ: zpěvačka byla stejně stará jako hrdinka, kterou představovala!
Hvězda Cecilie Bartoliové však začala prudce stoupat zvláště poté, co uzavřela smlouvu s nahrávací společností Decca. Následoval klasický mediální koloběh, během něhož byla veřejnost zásobena detaily z Ceciliina životopisu: dětství strávené v Římě, rodiče, kteří zpívali v operním sboru, dětské úložky v divadle, prvotní nadšení pro flamenco a hru na trubku, úzký vztah k matce, která ji nasměrovala k opeře a zůstala dodnes její nejdůležitější učitelkou a rádkyní. Výsledek se dostavil: už první sólová alba lámala rekordy v prodejnosti. Operní domy se o ni začaly přetahovat.
Bartoliová je koloraturní mezzosoprán - typ hlasu, jenž v sobě spojuje temnější barvu s lehkostí a ohebností. Efektní role pro něj psal zvláště Gioacchino Rossini. Bartoliová však zpívá hodně i Mozarta, Vivaldiho, Händela a Haydna. Její příznivci spekulují, kdy si troufne na Bizetovu Carmen, ale Bartoliová zatím raději hledá v archivech málo známé opusy. Společně s dirigentem Nikolausem Harnoncourtem vzkřísila Haydnovu Armidu a nyní by chtěla oprášit některé nehrané opery Christopha Willibalda Glucka. Může si být jista, že vše, co udělá, bude ostře sledováno.
Média stále hrají v kariéře Cecilie Bartoliové důležitou úlohu. Když před pár lety na poslední chvíli odřekla vystoupení v Metropolitní opeře, věnoval tomu úvodník dokonce i Wall Street Journal. Ale naprostá většina odborníků i laiků se shoduje, že Bartoliová není uměle vytvořený produkt. Její temperament přirozeně přechází do zpěvu, ale vokální ekvilibristika, jíž zasypává publikum, je výsledkem dlouhé a usilovné práce. Ona sama celkem pochopitelně zaujímá k médiím vstřícný postoj. "Masmédia prostě patří k našemu životu. Dnes už jste jimi ovlivňováni dokonce i tehdy, když si jdete koupit zubní pastu," tvrdí.
Na druhou stranu je ovšem fakt, že v určitých směrech zachovává vůči médiím odstup. Například si pečlivě chrání soukromí. A na rozdíl od svého krajana Pavarottiho zaujímá odmítavý postoj k projektům na pomezí popu a klasiky, pro něž se vžil termín cross-over. "Myslím, že není možné stavět mosty od klasiky k popu, nýbrž naopak. Jde o to, aby fanoušci popu začali být zvědaví na klasiku. Například mého alba s Vivaldiho áriemi se po světě prodalo přes 300 tisíc kusů, a to je snad důkaz, že široké publikum projevilo ochotu se něčemu přiučit. Tohle je podle mne cross-over."
U Bartoliové neexistovaly žádné pozvolné začátky na menších evropských scénách. Vylétla nahoru jako kometa. A bylo to příznačně nejmasovější médium, které Bartoliovou na hvězdné nebe katapultovalo. Roku 1985 se ocitla v pořadu italské televize, který představoval mladé pěvecké talenty, a o něco později vystoupila v galashow francouzské televize k uctění památky sopranistky Marie Callasové. Víc než o mrtvé legendě se však diskutovalo o Bartoliové. Ta svým zpěvem i zjevem ohromila diváky, světoznámé dirigenty i manažery gramofonových koncernů.
Operní debut si Bartoliová odbyla na prknech Římské opery v Lazebníku sevillském. Zpívala Rosinu. "Když jsem poprvé zpívala Rosinu, bylo mi dvacet a věděla jsem, že cítím jako ona," vzpomínala později v jednom rozhovoru. Byl to ve světě opery skutečně neobvyklý případ: zpěvačka byla stejně stará jako hrdinka, kterou představovala!
Hvězda Cecilie Bartoliové však začala prudce stoupat zvláště poté, co uzavřela smlouvu s nahrávací společností Decca. Následoval klasický mediální koloběh, během něhož byla veřejnost zásobena detaily z Ceciliina životopisu: dětství strávené v Římě, rodiče, kteří zpívali v operním sboru, dětské úložky v divadle, prvotní nadšení pro flamenco a hru na trubku, úzký vztah k matce, která ji nasměrovala k opeře a zůstala dodnes její nejdůležitější učitelkou a rádkyní. Výsledek se dostavil: už první sólová alba lámala rekordy v prodejnosti. Operní domy se o ni začaly přetahovat.
Bartoliová je koloraturní mezzosoprán - typ hlasu, jenž v sobě spojuje temnější barvu s lehkostí a ohebností. Efektní role pro něj psal zvláště Gioacchino Rossini. Bartoliová však zpívá hodně i Mozarta, Vivaldiho, Händela a Haydna. Její příznivci spekulují, kdy si troufne na Bizetovu Carmen, ale Bartoliová zatím raději hledá v archivech málo známé opusy. Společně s dirigentem Nikolausem Harnoncourtem vzkřísila Haydnovu Armidu a nyní by chtěla oprášit některé nehrané opery Christopha Willibalda Glucka. Může si být jista, že vše, co udělá, bude ostře sledováno.
Média stále hrají v kariéře Cecilie Bartoliové důležitou úlohu. Když před pár lety na poslední chvíli odřekla vystoupení v Metropolitní opeře, věnoval tomu úvodník dokonce i Wall Street Journal. Ale naprostá většina odborníků i laiků se shoduje, že Bartoliová není uměle vytvořený produkt. Její temperament přirozeně přechází do zpěvu, ale vokální ekvilibristika, jíž zasypává publikum, je výsledkem dlouhé a usilovné práce. Ona sama celkem pochopitelně zaujímá k médiím vstřícný postoj. "Masmédia prostě patří k našemu životu. Dnes už jste jimi ovlivňováni dokonce i tehdy, když si jdete koupit zubní pastu," tvrdí.
Na druhou stranu je ovšem fakt, že v určitých směrech zachovává vůči médiím odstup. Například si pečlivě chrání soukromí. A na rozdíl od svého krajana Pavarottiho zaujímá odmítavý postoj k projektům na pomezí popu a klasiky, pro něž se vžil termín cross-over. "Myslím, že není možné stavět mosty od klasiky k popu, nýbrž naopak. Jde o to, aby fanoušci popu začali být zvědaví na klasiku. Například mého alba s Vivaldiho áriemi se po světě prodalo přes 300 tisíc kusů, a to je snad důkaz, že široké publikum projevilo ochotu se něčemu přiučit. Tohle je podle mne cross-over."
