MY NEOBCHODUJEME!
Za sedm pláten Františka Kupky a další díla zejména od českých malířů devatenáctého století zaplatila sto dva miliony korun. Na jejích nákupech českého i zahraničního umění je trh do značné míry závislý. Stejně tak výtvarníci. O podpoře českého trhu, či dokonce přímo umělců však lidé z Národní galerie nechtějí slyšet.
"Slovo podpora se mi nelíbí. Jsme sbírková instituce a nejsme tady od toho, abychom odebírali vše, co se v současné době vytvoří," vysvětluje vedoucí sekce odborných činností Národní galerie Anna Janištinová, proč si po nástupu Milana Knížáka do ředitelské funkce začala galerie víc vybírat a do nových jmen už neinvestuje tolik peněz jako v předchozích letech. Tím skončila jakási doba hájení mladých tváří, které dříve často přežívaly právě díky svým prodejům Národní galerii. "Naše ceny pro výtvarníky stejně nejsou příliš zajímavé. Nemůžeme si dovolit to, co soukromý sběratel, je to spíše prestižní záležitost," dodává Janištinová. "Navíc je pro nás nemožné trvat na nákupu zjevně předražené věci. Máme své limity - i v případě, že jde o dílo, které nám pak bude v zamýšleném souboru chybět."
Výroční zpráva Národní galerie za loňský rok se teprve zpracovává, k dispozici je ta za rok 1999. Z ní vyplývá, že akvizice Národní galerie činily 26 procent z jejích celkových nákladů. Běžnými nákupy do sbírky moderního a současného umění byl například kinetický objekt Milana Dobeše s názvem Červený pohyb prostoru III za půl milionu a Kniha Dokument od Milana Knížáka za 350 tisíc. Ovšem třeba na Kupkovo Kosmické jaro I - jež pochází ze zmíněné ojedinělé investice do Waldesovy sbírky - Národní galerie vyčlenila dvacet pět milionů!
"V obchodu s uměním se tak úplně nepohybujeme. Národní galerie nemá v úmyslu stanovovat ceny na trhu," tvrdí Janištinová. Přesto je výrazně ovlivňuje. A hlavně je nutné ji společně s jejím zřizovatelem - ministerstvem kultury, odkud Národní galerie dostává převážnou většinu financí - chápat jako instituci, která může a měla by český trh s uměním podporovat. Bez takových injekcí od státu, které se dějí všude po světě, obchod s uměním nemůže existovat.
NA TO NEMÁME
Dalším velkým investorem do výtvarného umění jsou bankovní domy. V Německu je v tomto smyslu velmi vážená Deutsche Bank, která je vůbec jedním z největších sběratelů současného umění. U nás však pokus založit opravdu prestižní bankovní sbírku skončil v podstatě krachem.
Komerční banka si během devadesátých let vytvořila velmi slušný soubor zahrnující Adrienu Šimotovou, Zdeňka Sýkoru a především střední uměleckou generaci z pražské galerie MXM: Jiřího Davida, Stanislava Diviše nebo Jiřího Sopka. O mecenášství tohoto ústavu hovořila také záplava soch Olbrama Zoubka před jejími expoziturami. Banka se tak stala podstatným faktorem v obchodování s uměním. Ovšem v okamžiku, kdy se dostala do finančních problémů, muselo jít umění stranou. Nyní se dokonce hovoří o tom, že banka celou sbírku, jejíž hodnota se odhaduje na desítky milionů korun, prodá. Nejdříve musíme začít znovu vydělávat, pak se dá mluvit o obrazech, je slyšet.
Lépe je na tom Česká pojišťovna. Svou kolekci českého umění představila loni v pražském Mánesu a poté v Brně. Kromě moderny nakupovala i současná jména převážně z okruhu Volného seskupení 12/15 Pozdě, ale přece. A sbírku hodlá stále rozšiřovat. Obchod neprovádí přes aukce, ale stejně jako Komerční banka využívá galerii. V případě České pojišťovny je to galerie Gema Art - přes galerie se totiž dají díla získat za daleko nižší částky. Vzato ekonomicky, je na tom český trh s výtvarným uměním stejně jako jakákoli jiná komodita - třeba mléčné výrobky. Musí se potýkat s malou poptávkou, a to do něj prakticky nezasahuje zahraniční konkurence. Aby se výtvarný umělec v Čechách uživil, musí se řádně ohánět. Koupěschopných zájemců je u nás pramálo a těch seriózních ještě méně. O své prodejní "kanály" se tedy každý musí pečlivě starat. Se svými úspěchy se ovšem nikdo příliš nevychloubá, pro výtvarníky je v tomto ohledu tradiční hovořit spíše pesimisticky a o svých soukromých obchodech nemluvit raději vůbec. Už kvůli všudypřítomné závisti. Část českého trhu s výtvarným uměním je ovšem "veřejně přístupná" a dá se v ní orientovat, aniž se člověk musí spoléhat pouze na dohady. Tuzemský trh se každopádně nachází v bodě zlomu. Zájem movité části populace o výtvarné umění pomalu roste, ale ne tak rychle, aby se mohli všichni uživit. To platí i o obchodování s již zavedenými jmény české scény, jako je nyní velmi populární moderna a avantgarda - jejich ceny rostou zatím rychleji než poptávka. Světový rozkvět trhu s uměním však naznačuje, že se i tomu našemu blýská na lepší časy. Pro českou kulturu by to bylo jedině dobře. Řečeno velmi zjednodušeně: když se pije málo mléka, zavře se továrna a výrobce to může zkusit třeba v textilu. Umělci, aukční síně a galerie by to měli složitější.
MILIONOVÝ FILLA
O cenách uměleckých děl, a tím i o situaci na trhu, nicméně rozhodují především aukční síně. Tam se odehrává nejvíce obchodů - platí to v cizině stejně jako v Čechách. "Nechápu, proč tomu tak je. V galeriích často najdete daleko lepší kusy než v některých aukcích," přemýšlí Jiří Rybář z brněnské firmy Art Consulting, která měla v loňském roce mezi aukčními domy nejvyšší obrat: 68 milionů korun. Ale rychle dodává: "To se samozřejmě netýká aukcí našich."
V každém případě se obchody na aukcích stále zvyšují. Zájemci mají totiž mimo jiné jistotu, že jimi vyhlédnuté dílo nebude falzem, a kdyby přece, že se jim peníze po odhalení podvodu vrátí zpět. Úhrnem platí, že nejlépe jde na odbyt česká moderna. Art Consulting vytvořil aukční rekord, když prodal olej Zátiší od Bohumila Kubišty za 4,6 milionu korun při méně než poloviční vyvolávací ceně. Milionové částky za modernu získává i pražská aukční síň Vltavín. Ceny současných autorů se zde pohybují kolem sta tisíc; sochy jsou přibližně o polovic levnější, kvalitní grafiky lze pořídit za čtvrtinu.
Pořadatelé aukcí si berou přibližně 20 procent z výsledné sumy. Tento díl se však zřejmě zvýší. "Nestěžujeme si, ale tíží nás daně a také nový autorský zákon, který je k trhu nepřátelský a spíše podporuje černý obchod," vysvětluje Rybář. Podle autorského zákona totiž nyní musí z každého prodaného díla dědicové získat stanovený procentní podíl.
SBĚRATEL ŽELEZNÝ
Přes aukce se výtvarné umění většinou dostává k soukromým sběratelům. Ti mají u nás dlouhou tradici; nejznámější českou soukromou sbírku, vytvořenou Vincencem Kramářem, bylo nedávno možné vidět ve Veletržním paláci. Dnešní sběratelé se však až na výjimky drží v ústraní. Kromě závisti se bojí přímo o své skvosty; popularita jejich majitelů může znamenat riziko krádeže.
Nejviditelnějšími osobnostmi, které do českého výtvarného umění investují milionové částky, jsou Meda Mládková a Vladimír Železný. Mládková na otevření expozice svých nákupů - umístila ji na pražskou Kampu - teprve čeká. Díla kupovala už za totality z americké emigrace. Podle některých hlasů pomáhala v komunismu živořícím výtvarníkům, podle jiných je naopak zneužívala, protože díla kupovala výrazně pod cenou. Výborný je rozhodně její soubor Františka Kupky.
Železný si sbírku budoval teprve od roku 1997 a většinu obrazů získal od jejich restituentů, které nalákaly nabízené horentní sumy. Všeobecně se přitom říká, že Železný prý za umění platí až příliš vysoké částky, a mezi sběrateli proto není oblíben. V zájmu televizního magnáta je opět především česká moderna. Nyní vlastní přes tisíc výtvarných položek, k nejcennějším kusům patří obrazy Jana Zrzavého, Emila Filly či Bohumila Kubišty.
Minulý měsíc Železný sbírku v Praze zpřístupnil v domě U Zlaté husy v Dlouhé třídě, otevřená je jednou týdně po telefonické dohodě. O unikátní kolekci, která je odborníky vesměs chválena, Železný nemůže přijít ani při svých současných sporech. Papírově totiž sbírka není jeho majetkem, Železný je pouze jednatelem Nadačního fondu galerie, který ji spravuje.
POČKEJME TŘI ROKY
Pak jsou tu ještě soukromí galeristé. "Jsme na tom špatně," odpovídá Jan Černý z pražské galerie MXM na otázku, jak si tito lidé stojí. Jeho výstavní síň se specializuje na současné české umělce a její provoz je hrazen právě z peněz zákazníků. "Sedmdesát procent zájemců pochází ze zahraničí, zbytek je z Čech. Do roku 1995 to přitom bylo obráceně," říká Černý. Před pěti lety totiž byly hlavním zdrojem jeho příjmů české banky a státní instituce. Ty však - viz výše - po ekonomické krizi přestaly do umění výrazně investovat a soukromí sběratelé se zatím do MXM příliš nehrnou. "Odhaduji, že musíme vydržet tak tři roky. Pak se snad situace na trhu s uměním zlepší," uvažuje Černý.
Trochu odlišnou zkušenost má Pavel Lagner, který v Praze vede před třemi měsíci vzniklou prodejní Galerii Tvrdohlaví. "Zájem o naši novou expozici je vyšší než o tu předchozí. Právě jsme prodali dva obrazy Jaroslava Róny a další díla jsou zamluvená," říká Lagner. Měsíční obrat galerie nyní činí zhruba 250 tisíc korun. Galerii z toho zůstane pouze mezi dvaceti až třiceti procenty, zbytek získají umělci. Jejich zájemci o umění prý z naprosté většiny pocházejí z Čech: "Měli jsme pouze jednoho zákazníka ze Švýcarska, který si u nás koupil Motýla Františka Skály. Zbytek byli Češi. Na překupníky nevypadali, většinou si od nás nechali obrazy i instalovat domů."
I stánek téhle velmi populární umělecké skupiny zatím potřebuje sponzorské peníze. "Abychom byli soběstační, museli bychom mít daleko vyšší obrat," vysvětluje Lagner.
 Galerie Tvrdohlaví |
