V tak velkém divadle, jako je vinohradské, se všechno plánuje dopředu, nemohl jste o zastavení rozhodnout dřív, než do inscenace hry Ať žije královna všichni vložili spoustu práce?
Nemohl. Požadavky režiséra Juraje Herze se stále stupňovaly. Dlouho jsme ustupovali, ale poté, co jsme dostali návrhy kostýmů a paruk a rozpočet narostl o více než půl milionu, už jsme neměli kam. Kdybychom se na začátku dozvěděli, že to bude drahé, rozešli bychom se hned. Také jsme na to od samého začátku režiséra Herze upozorňovali. Nerozumím, proč si navzdory tomu vytvořil tak náročnou koncepci. V žádném případě jsme nechtěli mimořádně drahou inscenaci, při účasti paní Havlové by se to mohlo snadno obrátit proti ní. Není samozřejmě příjemné kamarádovi říci nebudeš to dělat, ale jiné řešení by bylo ještě horší.
Juraj Herz nabízel, že sežene potřebné peníze od sponzorů...
Už na první schůzce jsme řešení sponzoringu jednotlivých představení odmítli, není to mravné, a v případě prezidentovy manželky je to dokonce i politicky nebezpečné. V současné době, kdy se nedostává peněz ve zdravotnictví a jiných potřebných oborech, je hloupé plýtvat jimi na okázalé představení, na drahé kostýmy. Jen královna, kterou měla hrát Dagmar Havlová, by jich měla sedm - to znamená, že v jednom by byla na jevišti asi deset minut.
Uvažujete, že zadáte režii této hry někomu jinému?
Ne, to bych nikdy neudělal. Nebylo by to fér vůči Jurajovi. Uvedlo nás to do velkých problémů, ale nemůžeme se k němu zachovat neslušně. Budeme hledat jinou hru.
Máte před premiérou. Proč jste si vybral ke své první šéfovské režii Hrátky s čertem?
To, že začínáme sezonu právě Hrátkami, nemá žádný zvláštní význam. Tato hra měla být součástí už loňské české sezony Divadla na Vinohradech a přesuny v termínech se stalo, že na ni došlo až teď. Žádná hra sama o sobě nic neznamená, je jenom částí repertoáru, profilu divadla. Mám tuto Drdovu pohádku rád. Jako dítě jsem ji viděl v Národním divadle a potom mě napadla vždycky, když po mně v zahraničí chtěli českou hru. Máme sice Čapky a Langry, ale vždy, když jsem přemýšlel o tom, jaká česká hra má co říci i v cizině, vylouply se mi právě Drdovy Hrátky.
Proč na ni tedy došlo až teď?
Vždycky se nakonec lekli toho, že to je jenom pohádka.
Není totiž v posledních letech zvykem, aby pohádka byla trvalou součástí repertoáru velkého divadla.
Většina divadel má své vysoké cíle a na děti zapomíná. Pamatuju si, že jsem sám chodil do Vinohradského divadla jako kluk a byla to dobrá výchova. Rád bych obnovil tradici představení pro celou rodinu.
Další premiérou bude v polovině prosince adaptace Márquezova románu Sto roků samoty. Nejsou to trochu velké dramaturgické skoky - od Hrátek s čertem po Sto roků samoty?
Jo a ne. Oba tituly mají hodně společného, oba jsou především o lidech. A Sto roků samoty je vlastně taky pohádka. Rozhodně to však není dramaturgie od plotu k plotu. Divadlo nemůže mít všechno stejného zrna, potřebuje rozmanitost, ale zároveň všechny naše tituly mají společný humanistický pohled na člověka, který povzbuzuje v lidech chuť žít. V současné dramatice, jak ji vidíme kolem sebe i na cizích jevištích, je lásky k člověku a pozitivního vztahu k životu dost málo a o to tvrdošíjněji se snažím vracet na jeviště radost i soucit. Dělám to ostatně celý život. V divadle i ve filmu.
V souvislosti s Divadlem na Vinohradech se hodně mluví o měšťanském publiku a jeho vkusu. Někdy se vám dokonce vyčítá, že mu vycházíte příliš vstříc.
Je to trochu jinak. Poslední tituly byly všechny tak intelektuální a náročné - Schillerův Valdštejn, Körnerův Huncléder i Daňkovo Trojhvězdí, až nám trochu vyhánějí diváky z divadla a my je musíme zase vrátit. Ale odmítám se na lidi dívat svrchu jenom proto, že mají radši veselohry nebo muzikály. Divadlo vždycky bylo a je pro lidi. Dělat je takzvaně umělecky a na diváky kašlat vede k tomu, že lidi sedí doma a koukají na blbou televizi. To jim radši půjdu vstříc, přivedu je do divadla a oni se potom eventuálně vrátí i na náročnější tituly.
Vybalancovat hranici mezi vstřícným krokem a podbízením je však velmi těžké.
Mezi tím dělat věci poctivě, a přitom zachovávat přitažlivost pro lidi, vede úzká stezička. Je to těžké, daleko jednodušší je vytahovat se na diváky nějakými hokus-pokusy nebo je ponižovat lechtivými tituly. Kdyby byla všechna divadla lehká, laskavá a veselá, dělal bych pravděpodobně vážné věci. Ale takhle cítím nutnost zaplnit mezeru, která existuje. Divadlo má sloužit, ne posluhovat, říkal E. F. Burian a já čím dál tím víc chápu, jak to myslel.
Nemohl. Požadavky režiséra Juraje Herze se stále stupňovaly. Dlouho jsme ustupovali, ale poté, co jsme dostali návrhy kostýmů a paruk a rozpočet narostl o více než půl milionu, už jsme neměli kam. Kdybychom se na začátku dozvěděli, že to bude drahé, rozešli bychom se hned. Také jsme na to od samého začátku režiséra Herze upozorňovali. Nerozumím, proč si navzdory tomu vytvořil tak náročnou koncepci. V žádném případě jsme nechtěli mimořádně drahou inscenaci, při účasti paní Havlové by se to mohlo snadno obrátit proti ní. Není samozřejmě příjemné kamarádovi říci nebudeš to dělat, ale jiné řešení by bylo ještě horší.
Juraj Herz nabízel, že sežene potřebné peníze od sponzorů...
Už na první schůzce jsme řešení sponzoringu jednotlivých představení odmítli, není to mravné, a v případě prezidentovy manželky je to dokonce i politicky nebezpečné. V současné době, kdy se nedostává peněz ve zdravotnictví a jiných potřebných oborech, je hloupé plýtvat jimi na okázalé představení, na drahé kostýmy. Jen královna, kterou měla hrát Dagmar Havlová, by jich měla sedm - to znamená, že v jednom by byla na jevišti asi deset minut.
Uvažujete, že zadáte režii této hry někomu jinému?
Ne, to bych nikdy neudělal. Nebylo by to fér vůči Jurajovi. Uvedlo nás to do velkých problémů, ale nemůžeme se k němu zachovat neslušně. Budeme hledat jinou hru.
Máte před premiérou. Proč jste si vybral ke své první šéfovské režii Hrátky s čertem?
To, že začínáme sezonu právě Hrátkami, nemá žádný zvláštní význam. Tato hra měla být součástí už loňské české sezony Divadla na Vinohradech a přesuny v termínech se stalo, že na ni došlo až teď. Žádná hra sama o sobě nic neznamená, je jenom částí repertoáru, profilu divadla. Mám tuto Drdovu pohádku rád. Jako dítě jsem ji viděl v Národním divadle a potom mě napadla vždycky, když po mně v zahraničí chtěli českou hru. Máme sice Čapky a Langry, ale vždy, když jsem přemýšlel o tom, jaká česká hra má co říci i v cizině, vylouply se mi právě Drdovy Hrátky.
Proč na ni tedy došlo až teď?
Vždycky se nakonec lekli toho, že to je jenom pohádka.
Není totiž v posledních letech zvykem, aby pohádka byla trvalou součástí repertoáru velkého divadla.
Většina divadel má své vysoké cíle a na děti zapomíná. Pamatuju si, že jsem sám chodil do Vinohradského divadla jako kluk a byla to dobrá výchova. Rád bych obnovil tradici představení pro celou rodinu.
Další premiérou bude v polovině prosince adaptace Márquezova románu Sto roků samoty. Nejsou to trochu velké dramaturgické skoky - od Hrátek s čertem po Sto roků samoty?
Jo a ne. Oba tituly mají hodně společného, oba jsou především o lidech. A Sto roků samoty je vlastně taky pohádka. Rozhodně to však není dramaturgie od plotu k plotu. Divadlo nemůže mít všechno stejného zrna, potřebuje rozmanitost, ale zároveň všechny naše tituly mají společný humanistický pohled na člověka, který povzbuzuje v lidech chuť žít. V současné dramatice, jak ji vidíme kolem sebe i na cizích jevištích, je lásky k člověku a pozitivního vztahu k životu dost málo a o to tvrdošíjněji se snažím vracet na jeviště radost i soucit. Dělám to ostatně celý život. V divadle i ve filmu.
V souvislosti s Divadlem na Vinohradech se hodně mluví o měšťanském publiku a jeho vkusu. Někdy se vám dokonce vyčítá, že mu vycházíte příliš vstříc.
Je to trochu jinak. Poslední tituly byly všechny tak intelektuální a náročné - Schillerův Valdštejn, Körnerův Huncléder i Daňkovo Trojhvězdí, až nám trochu vyhánějí diváky z divadla a my je musíme zase vrátit. Ale odmítám se na lidi dívat svrchu jenom proto, že mají radši veselohry nebo muzikály. Divadlo vždycky bylo a je pro lidi. Dělat je takzvaně umělecky a na diváky kašlat vede k tomu, že lidi sedí doma a koukají na blbou televizi. To jim radši půjdu vstříc, přivedu je do divadla a oni se potom eventuálně vrátí i na náročnější tituly.
Vybalancovat hranici mezi vstřícným krokem a podbízením je však velmi těžké.
Mezi tím dělat věci poctivě, a přitom zachovávat přitažlivost pro lidi, vede úzká stezička. Je to těžké, daleko jednodušší je vytahovat se na diváky nějakými hokus-pokusy nebo je ponižovat lechtivými tituly. Kdyby byla všechna divadla lehká, laskavá a veselá, dělal bych pravděpodobně vážné věci. Ale takhle cítím nutnost zaplnit mezeru, která existuje. Divadlo má sloužit, ne posluhovat, říkal E. F. Burian a já čím dál tím víc chápu, jak to myslel.
 První inscenací režiséra Jiřího Menzela ve funkci uměleckého šéfa Divadla na Vinohradech jsou Hrátky s čertem Jana Drdy. (2. listopadu 2000) |
