Skladatelka pojala zpracování střídmě a přehledně, nikoliv však prostě nebo prvoplánově - na dvouhodinové ploše opery (hraje se bez přestávky) si vystačí se třemi protagonisty (Dawn Upshawová, Dagmar Pecková, Dwayne Croft), sborem a velkým orchestrem.
Inscenátorům se od skladatelky dostává ke zpracování tvar, který je svou čistotou a přehledností spolehlivý a inspirující. U autorky, jež se dokáže pohybovat v krajních polohách moderny včetně elektroniky - i ta je ostatně, byť velmi střídmě, použita v partituře této opery -, jde stylově možná trochu o "krok zpátky", na druhé straně se právě v tomto řešení projevuje cit pro povahu žánru. Pěvecké party jsou zpěvné, psány umělcům na tělo - ať už skutečně (v případě Dawn Upshawové), anebo "jakoby" - to v případě Dagmar Peckové, která přijala roli Poutníka jako záskok za onemocnělou kolegyni, avšak part jí zjevně nejen vyhovuje, ale dokonce její hlasové dispozice až zázračně podporuje a nadnáší!
| Kaija Saariaho: L'amour de loin. Opera o pěti dějstvích |
| Libreto: Amin Maalouf |
| Hudební nastudování: Kent Nagano |
| V hlavních rolích: Dawn Upshawová, Dagmar Pecková, Dwayne Croft |
| Režie: Peter Sellars |
| Premiéra 15. srpna 2000, Felsenreitschule, Salcburk |
Ani orchestr není nikterak výbojný, avšak je neobyčejně barevný a s velkým zvukovým potenciálem, který dokáže obrovský prostor salcburské Felsenreitschule dokonale vytěžit. Specifická úloha je svěřena sboru - zatímco party protagonistů důsledně sledují sdělnou linii libreta, sbor podle potřeby symbolizuje (v první části například ztělesňuje svět přátel, který hrdina opouští), dotváří atmosféru, přináší do poetiky díla kupříkladu hravost či mnohoznačnost a spolu s originálně řešenou scénou přispívá k strukturální hloubce a propracovanosti výsledného tvaru.
Scéna je dílem George Tsypina - jeviště je proměněno v mělký bazén, je to horizontální záběr, v jehož směru se pohybuje hermafroditní postava Poutníka v podání Peckové. Dva zbývající protagonisté mají pro své účinkování vymezeny dva průsvitné tubusy na protilehlých stranách pódia - každý se v tom svém pohybuje vertikálně, Jaufré Rudel Dwayna Crofta ve výtahu, komtesa Clémence Dawn Upshawové po otočném schodišti. Skleněné šachty současně znázorňují dva světy, o jejichž sblížení všichni zúčastnění usilují - v závěru za cenu osudových obětí postav i reálných "obětí" pěvců: Dawn Upshawová například před koncem uléhá naznak do vody, o Dagmar Peckové, jež celou produkci tráví ve vodě, nemluvě. Ale, jak poznamenává pěvkyně, "člověk musí kvůli tomu, aby se dosáhlo určitého efektu, něco vydržet".
Režisér Peter Sellars vystihl v partituře Kaiji Saariaho rys statičnosti a nejenže jej zachoval, ale své pojetí na něm do značné míry postavil. Sbor umístil na rampu vpravo nad scénou, rovněž trubadúr a princezna jsou ve svých tubusech v pohybu značně omezeni - obrovská kubatura sálu přidává k tomuto záměru dost atečně působivý kontrast. Poutník sice přechází, avšak zvolna, žádné prudké pohyby... Hudba nevede ke krajním extatickým polohám; city a pocity jsou vyjadřovány spíše verbálně nežli gesticky. Oživení přichází ze scény, z bohatě instrumentovaného zvuku orchestru, s nímž často splývá sbor, a ze světelné režie. Jedinečný interiér Felsenreitschule (se zadní stěnou jeviště tvořenou arkádami vytesanými do skály) je využit jako kulisa, světlo symbolizuje postavy s jejich světem a proměny jednotlivých dějství.
Hudební nastudování je dílem Kenta Nagana. Musel především ovládnout nesmírný prostor sálu a propojit jednotlivé, často hodně vzdálené složky kompozice. Učinil tak s bravurou, která místy bere dech a fascinuje - Nagano občas jakoby zvuk vysloveně přenáší, předává jej z úst sólistů sboru, pracuje současně na několika místech v orchestru. Tři sólisté ztvárňují své role s řemeslným nadhledem, ale také - což je podstatnější - s prožitkem a pochopením. Přispívají k čistotě kompozičního tvaru, jsou pokorní k hudbě, otevírají svobodu významovému vyznění díla.
Obdivuhodný výkon bezesporu podala Dagmar Pecková - na nastudování role ve francouzštině měla výrazně méně času nežli její kolegové, přijala nicméně příležitost se vší odpovědností a odhodláním. Výsledek je výborný, Poutníkův part rozehrává nejznělejší a nejtvárnější polohy jejího mezzosopránu a současně svým temporytmem ladí s celou její uměleckou osobností.
 Fotografie z opery L´amour de loin - 3 |
 Fotografie z opery L´amour de loin - 2 |
 Fotografie z opery L´amour de loin - 1 |
