Vítězné hollywoodské filmy Magnólie a Hurikán v ringu natočili sice tvůrci různých generací, nicméně oba tituly spojuje silný náboj emotivní sdělnosti a divácké atraktivity.
Obdobné kvality mají přes všechny chyby i další americké filmy uvedené v Berlíně, Talentovaný pan Ripley, Pláž či Každou pitomou neděli. Jejich tvůrci rozhodně nepodléhají pocitu, že musí na publikum vyvrhnout veškerou rozervanost vlastního nitra a traumata z dětství - jako Katalánec Agustín Villaronga v Moři - či nutit diváka, aby si lámal hlavu, o čem se tu vlastně mluví; to je zase případ Francouzky Letitie Massonové v Love Me.
Nuda a ospalost přemáhaly obecenstvo i při italském filmu První paprsky úsvitu, leckdo prchal z kritikou ceněných tureckých Májových mraků a jen zajímavost historických konotací udržela diváky v sále při ruském přepisu Kapitánské dcerky.
Přestože porota vyznamenala film Ticho po výstřelu jednak cenou Modrý anděl pro Volkera Schlöndorffa, jednak cenou za ženský herecký výkon Bibianě Beglauové a Nadje Uhlové, lze se obávat, že v kinech ho ocení jen německé publikum. Totéž platí o dalším německém filmu Ráj - sedm dní se sedmi ženami, jehož režisér Rudolf Thome získal Stříbrného medvěda za tvůrčí přínos hereckého kolektivu.
Za jediné evropské filmy, které měly předpoklady uspokojit nároky všech diváckých kategorií, lze označit přepis rané práce Rainera Wernera Fassbindera Kapky vody na rozpálených kamenech, který je dílem mladého francouzského režiséra Francoise Ozona, a pak poslední soutěžní film Pokoj čarodějek, který natočil s minimálním rozpočtem a dvěma digitálními kamerami jeho starší krajan Claude Miller.
Obě tato díla měla navíc k dobru něco, co naopak americké filmy postrádaly: odvahu k experimentu a z ní plynoucí jedinečnost autorského výrazu, již v případě Millera ocenila porota kritiků.
Zjednodušující kategorizaci "Evropa - Amerika" se vymykají filmy dvou tvůrců, kteří mají kořeny na starém kontinentu, ale za své dlouhé působení v zámoří vstřebali zákony úspěšnosti díla.
Wim Wenders si nicméně dál zakládá na sepětí s někdejším novým německým filmem; i v Hotelu za milion dolarů, oceněném cenou poroty, se spíše snaží vsadit vzorce abstraktního myšlení do klasické struktury thrilleru a vyhovět požadavkům trhu obsazením hvězdy Mela Gibsona.
Naproti tomu Miloš Forman se v Muži na Měsíci zdánlivě požadavkům trhu přizpůsobuje nejen obsazením ještě populárnějšího Jima Carreye a neméně oblíbeného Dannyho DeVita, ale i volbou tématu, jímž je osobnost proslulého amerického "baviče" Andyho Kaufmana.
Formanovo pojetí tématu i využití potenciálu obou herců je ovšem tak atypické, že film bude mít zcela jistě daleko větší ohlas v Evropě než u amerických diváků. Ti těžko přijímají boření mýtů a tedy i nový obraz komika Carreye ve velké dramatické roli.
Koneckonců Formanův pohled na formy lidové zábavy se od dob jeho českých počátků změnil jen o množství dolarů, jež může vynaložit na realizaci svých záměrů. Plným právem mu porota Berlinale přiřkla Stříbrného medvěda za režii.
Také Stříbrný medvěd - Velká cena poroty putoval do správných rukou: získal ho nejslavnější čínský tvůrce Čang I-mou za nenákladný, prostý, ale emocionálně působivý film Cesta domů.
A jak si letos vedla česká kinematografie? Hanele Karla Kachyni a Pramen života Milana Cieslara, uvedené v informativní Panoramě, se těšily velkému zájmu publika. A jediný účastník soutěže Pavel Koutský odjel z Berlína se Stříbrným medvědem za pětiminutový animovaný film Média; v této kategorii dokumentů zvítězil a Zlatého medvěda dostal francouzský snímek Pocta Alfredu Lepetitovi.
