Ovšem tradičně příšerná zůstala také úroveň instalace expozice s nekvalitními reprodukcemi snímků nalepenými na panelech. V Amsterdamu, kde probíhá soutěž a výstavní premiéra, se letos sešel rekordní počet téměř sedmatřiceti tisíc záběrů od 3733 fotografů ze 116 států.
Poprvé pracovaly dvě poroty: první redukovala počet soutěžících prací zhruba na dvanáct tisíc fotografií; druhá z nich potom další týden vybírala vítěze osmnácti kategorií a udělila titul Fotografie roku.
Poněkud překvapivě ho získal záběr fotoreportérky deníku The Washington Post Dayny Smithové, jenž zachycuje truchlící ženu z Kosova, utěšovanou na pohřbu zabitého manžela sousedy a přáteli. Snímek nepochybně humanistický, pořízený v oblasti, která stála a stojí v centru pozornosti, dobře komponovaný.
Přitom však vyvolávající pochybnosti, zda je skutečně nejlepším záběrem roku. K tomu, aby vešel do dějin fotografie stejně jednoznačně jako někteří vítězové předchozích ročníků, mu fotograficky přece jen něco chybí. Diskutabilních rozhodnutí poroty je na výstavě víc.
K těm nejméně pochopitelným patří udělení 1. ceny v kategorii Aktualita - série. Získala ji dramatická, ale čistě popisná barevná sekvence Eyala Warshavského z napadení izraelského vojáka skupinou rozvášněných Palestinců, zatímco emotivně daleko působivější černobílý soubor záběrů z lynče křesťanského muže davem indonéských muslimů od jednoho z nejslavnějších fotoreportérů současnosti, Jamese Nachtweye, obdržel cenu o stupeň nižší.
Udělení ceny pražského primátora právě této sérii tak alespoň částečně napravilo zjevný omyl. Jako každým rokem i letos na WPP najdeme mnoho krve a slz, válek, násilí, hladu, bídy a přírodních katastrof. I mezi těmito snímky je ovšem řada takových, které se nespokojují jen s popisem, nýbrž se snaží o emotivní humanistický apel i o výtvarně působivou interpretaci.
Patří k nim soubor Toma Stoddarda o hladomoru v jižním Súdánu s jedním z nejsilnějších záběrů z celé výstavy (porod v chýši v těsném sousedství muže umírajícího hladem), dále netradičně komponované sugestivní práce Nicolaie Fuglsiga z ruské vesnice zamořené radioaktivním odpadem či nezapomenutelný portrét muže z thajského hospicu pro oběti AIDS od Nancy Andrewsové.
Na výstavě je i řada vynikajících snímků z "obyčejného" každodenního života. Některé z nich, kupříkladu skvělý soubor Chien-Chi Changa o rozličných aspektech života nových čínských přistěhovalců v New Yorku nebo svědectví Ettera Malancy o dětech vyrůstajících bez rodičů na bukurešťských ulicích a nádražích, pokračují v tradici mnohovrstevnatých fotoesejů ze zlatých dob humanistické fotožurnalistiky. Takové eseje se teď jen sporadicky dostávají na stránky velkých obrazových časopisů - ty jsou lačné násilí, sexu a skandálů celebrit.
Jestliže už v několika předchozích ročnících World Press Phota bylo možno zaznamenat renesanci zájmu o černobílou fotografii, letos prakticky všechny zmíněné nejlepší práce z hlavních zpravodajských kategorií byly pořízeny právě na černobílých materiálech.
Promyšlená práce s barvou se objevuje spíše v kategoriích věnovaných umění (například v téměř fauvistických záběrech z cirkusu od Massima Siragusy), přírodě či vědě a technice.
K nejlepším příkladům promyšleného využití stylizačních možností černobílého materiálu patří expresivní portréty herce Jeana Rena od Antonína Kratochvíla, který získal 3. cenu v kategorii Portrét - série. A protože Kratochvíl, už mnoho let žijící v New Yorku, uvedl stejně jako při svém loňském vítězství českou národnost, neodešli jsme díky němu ani letos z World Press Phota s prázdnou.
World Press Photo 1999. Galerie Ambit (Praha, Jungmannovo náměstí 18). Výstava je otevřena do 30. září 1999.
Poprvé pracovaly dvě poroty: první redukovala počet soutěžících prací zhruba na dvanáct tisíc fotografií; druhá z nich potom další týden vybírala vítěze osmnácti kategorií a udělila titul Fotografie roku.
Poněkud překvapivě ho získal záběr fotoreportérky deníku The Washington Post Dayny Smithové, jenž zachycuje truchlící ženu z Kosova, utěšovanou na pohřbu zabitého manžela sousedy a přáteli. Snímek nepochybně humanistický, pořízený v oblasti, která stála a stojí v centru pozornosti, dobře komponovaný.
Přitom však vyvolávající pochybnosti, zda je skutečně nejlepším záběrem roku. K tomu, aby vešel do dějin fotografie stejně jednoznačně jako někteří vítězové předchozích ročníků, mu fotograficky přece jen něco chybí. Diskutabilních rozhodnutí poroty je na výstavě víc.
K těm nejméně pochopitelným patří udělení 1. ceny v kategorii Aktualita - série. Získala ji dramatická, ale čistě popisná barevná sekvence Eyala Warshavského z napadení izraelského vojáka skupinou rozvášněných Palestinců, zatímco emotivně daleko působivější černobílý soubor záběrů z lynče křesťanského muže davem indonéských muslimů od jednoho z nejslavnějších fotoreportérů současnosti, Jamese Nachtweye, obdržel cenu o stupeň nižší.
Udělení ceny pražského primátora právě této sérii tak alespoň částečně napravilo zjevný omyl. Jako každým rokem i letos na WPP najdeme mnoho krve a slz, válek, násilí, hladu, bídy a přírodních katastrof. I mezi těmito snímky je ovšem řada takových, které se nespokojují jen s popisem, nýbrž se snaží o emotivní humanistický apel i o výtvarně působivou interpretaci.
Patří k nim soubor Toma Stoddarda o hladomoru v jižním Súdánu s jedním z nejsilnějších záběrů z celé výstavy (porod v chýši v těsném sousedství muže umírajícího hladem), dále netradičně komponované sugestivní práce Nicolaie Fuglsiga z ruské vesnice zamořené radioaktivním odpadem či nezapomenutelný portrét muže z thajského hospicu pro oběti AIDS od Nancy Andrewsové.
Na výstavě je i řada vynikajících snímků z "obyčejného" každodenního života. Některé z nich, kupříkladu skvělý soubor Chien-Chi Changa o rozličných aspektech života nových čínských přistěhovalců v New Yorku nebo svědectví Ettera Malancy o dětech vyrůstajících bez rodičů na bukurešťských ulicích a nádražích, pokračují v tradici mnohovrstevnatých fotoesejů ze zlatých dob humanistické fotožurnalistiky. Takové eseje se teď jen sporadicky dostávají na stránky velkých obrazových časopisů - ty jsou lačné násilí, sexu a skandálů celebrit.
Jestliže už v několika předchozích ročnících World Press Phota bylo možno zaznamenat renesanci zájmu o černobílou fotografii, letos prakticky všechny zmíněné nejlepší práce z hlavních zpravodajských kategorií byly pořízeny právě na černobílých materiálech.
Promyšlená práce s barvou se objevuje spíše v kategoriích věnovaných umění (například v téměř fauvistických záběrech z cirkusu od Massima Siragusy), přírodě či vědě a technice.
K nejlepším příkladům promyšleného využití stylizačních možností černobílého materiálu patří expresivní portréty herce Jeana Rena od Antonína Kratochvíla, který získal 3. cenu v kategorii Portrét - série. A protože Kratochvíl, už mnoho let žijící v New Yorku, uvedl stejně jako při svém loňském vítězství českou národnost, neodešli jsme díky němu ani letos z World Press Phota s prázdnou.
World Press Photo 1999. Galerie Ambit (Praha, Jungmannovo náměstí 18). Výstava je otevřena do 30. září 1999.
