Vysoce nepravděpodobná historka o duši staré docentky historie voperované do těla mladičké zlodějky by obstála v případě, že by ji autoři důsledně udrželi v žánru sci-fi. Jenže oba lékaři (Karel Roden má aspoň přitažlivost miláčka pacientek z amerického seriálu, kdežto Jan Hartl zůstává v poloze léčitele zvířátek ze seriálu českého) jsou nuceni provádět své kejkle proti přírodě v domácké realitě, s logem brněnské záchranné služby a na sále, kde si jejich podivné operace nikdo nepovšimne!
Nedosti na tom; tvůrci se snažili rozdíl mezi oběma hrdinkami vyhrotit vyloženě školáckou sociální propastí. Vytříbená docentka si v bytě hýčká exotické a starožitné drobnůstky včetně nástrojů bojových umění, kdežto dívka z "děcáku" (jak jinak) má zázemí v kašírované kolonii opilců a v partě bytových zlodějů, jimž shání tipy. Ta partička lumpů jak z okresní operetky až příliš připomíná obraz podsvětí z Detektiva Martina Tomsy, podobně jako trpná postava bodrého souseda-policisty. Bylo by to k smíchu, kdyby se ovšem divák nemusel věčně ptát po logice: proč zlosynové na jedné hloupé volavce tak visí? A proč ona na ně nepošle souseda s odznakem? A proč se jich ani autoři příběhu neumějí zbavit jinak než autonehodou?
Ale není to jen špatná detektivka, co slibně znepokojivé lidské téma utápí v nesmyslech. Směšná představa autorů o "uvolněné zábavě" a mluvě dnešní mládeže ("Já jsem nějakej Tonda, kterápak jseš ty?"), počínaje pospolitým zpěvem a konče patologickou reakcí chlapce na nezdařený sex se "staromladou" hrdinkou, pochází z jiného světa. Krom toho scénář hrdinku doslova trápí přepjatými výroky "jak mám žít", "promeškala jsem přátelství a radost ze života" a dalšími obecnými klišé. Co tu vlastně může Tereza Brodská uhrát, co ještě může zachránit?
Všechno, kde nepotřebuje slova. Způsob, jak přejímá do půvabné mladé tváře "staré unavené oči" dárkyně mozku (ve své generační zášti přesná Slávka Budínová), jak trhanými nevěřícnými doteky poprvé objevuje v zrcadle svou novou tvář, jak zmateně, mezi slzami a smíchem, probírá zděděný šatník usedlé matróny, ten opravdu bere dech. Mimoslovním projevem herečka postihuje daleko originálnější téma než ono eticky varovné "nehraj si, člověče, na Boha": nachází totiž zapomenutou radost svěží dívky z vlastního těla, vroubenou zároveň vědoucím strachem před její pomíjivostí. Na chvíli hrdinka krásné iluzi podlehne (jak dojemně si zkouší mladou módu), ale brzy se pokorně skloní pod zákonem přírody. Za hereckou studii vnitřního stárnutí - gesta, pohyby, chůzi, pohled už ztracený mimo tento svět, tiché smíření a vyhasínání - může Brodská čekat ceny; kdyby ovšem její hrdinku autoři napsali němou a ostatní škrtli, udělali by líp.
Nedosti na tom; tvůrci se snažili rozdíl mezi oběma hrdinkami vyhrotit vyloženě školáckou sociální propastí. Vytříbená docentka si v bytě hýčká exotické a starožitné drobnůstky včetně nástrojů bojových umění, kdežto dívka z "děcáku" (jak jinak) má zázemí v kašírované kolonii opilců a v partě bytových zlodějů, jimž shání tipy. Ta partička lumpů jak z okresní operetky až příliš připomíná obraz podsvětí z Detektiva Martina Tomsy, podobně jako trpná postava bodrého souseda-policisty. Bylo by to k smíchu, kdyby se ovšem divák nemusel věčně ptát po logice: proč zlosynové na jedné hloupé volavce tak visí? A proč ona na ně nepošle souseda s odznakem? A proč se jich ani autoři příběhu neumějí zbavit jinak než autonehodou?
Ale není to jen špatná detektivka, co slibně znepokojivé lidské téma utápí v nesmyslech. Směšná představa autorů o "uvolněné zábavě" a mluvě dnešní mládeže ("Já jsem nějakej Tonda, kterápak jseš ty?"), počínaje pospolitým zpěvem a konče patologickou reakcí chlapce na nezdařený sex se "staromladou" hrdinkou, pochází z jiného světa. Krom toho scénář hrdinku doslova trápí přepjatými výroky "jak mám žít", "promeškala jsem přátelství a radost ze života" a dalšími obecnými klišé. Co tu vlastně může Tereza Brodská uhrát, co ještě může zachránit?
Všechno, kde nepotřebuje slova. Způsob, jak přejímá do půvabné mladé tváře "staré unavené oči" dárkyně mozku (ve své generační zášti přesná Slávka Budínová), jak trhanými nevěřícnými doteky poprvé objevuje v zrcadle svou novou tvář, jak zmateně, mezi slzami a smíchem, probírá zděděný šatník usedlé matróny, ten opravdu bere dech. Mimoslovním projevem herečka postihuje daleko originálnější téma než ono eticky varovné "nehraj si, člověče, na Boha": nachází totiž zapomenutou radost svěží dívky z vlastního těla, vroubenou zároveň vědoucím strachem před její pomíjivostí. Na chvíli hrdinka krásné iluzi podlehne (jak dojemně si zkouší mladou módu), ale brzy se pokorně skloní pod zákonem přírody. Za hereckou studii vnitřního stárnutí - gesta, pohyby, chůzi, pohled už ztracený mimo tento svět, tiché smíření a vyhasínání - může Brodská čekat ceny; kdyby ovšem její hrdinku autoři napsali němou a ostatní škrtli, udělali by líp.
|
Dvojrole (ČR 1999) | |
| režie | Jaromil Jireš |
| scénář | Jaroslava Moserová a Jaromil Jireš |
| hrají | Tereza Brodská, Slávka Budínová, Karel Roden, Jan Hartl, Lubor Tokoš a další |
| distribuce v zahraničí | Gemini |
| čas | 110 minut |
