Svátek Purim neurčil Hospodin, ale Mordechaj, tudíž se slaví jako zvyk. Jakou má v porovnání s ostatními svátky vážnost?
Jsou svátky, které jsou předepsané přímo v Tóře, tedy v pěti knihách Mojžíšových, a potom jsou svátky Chanuka a Purim, které vznikly v průběhu historie. Oba dva byly zřízeny těmi moudrými, v tomto případě Mordechajem, a mají tedy vzhledem k tomu vážnost. Samozřejmě u nich odpadají mnohé příkazy, které jsou pro jiné svátky stanovené Tórou, což je pro spoustu lidí velmi příjemné. Člověk nemá trému před svátkem ani v jeho průběhu, nemusí se bát, jestli třeba neudělal něco špatně.
Jaká je tradice svátku Purim na Židovské obci v Praze?
Jako všude jinde. To příjemné na tom svátku svede obec daleko víc dohromady než třeba svátek Šavu´ot. Purim je jediný svátek, kdy ani rabín nemusí být tak vážný a lidé si z něj mohou také trochu tropit legraci. V knize Ester není jedinkrát zmíněné Boží jméno, všechno, co se dělo, se dělo v rámci zázraků a lidského jednání. To neznamená, že by v tom Pán Bůh neměl prsty, ale to všechno se dělo v čisté realitě a vlastně také všechny povinnosti vyplývající z Purim se vážou na materiální věci. Předčítáme ze svitku Ester, posíláme dárky chudým, děláme purimovou hostinu spojenou s karnevalovou taškařicí, posíláme si porce jídla, pijeme a opíjíme se. Člověk má vypít tolik vína, aby zapomněl na rozdíl požehnán buď Mordechaj a buď proklen Haman.
Jste autorem rozhlasových a divadelních her, televizních a filmových scénářů, autobiografických próz a dokonce jednoho románu. Co vás z těchto aktivit nadchlo nejvíce?
Upřímně řečeno, všechno, co jsem dělal, jsem dělal rád. Já neustále něco píšu, i když v současné době nemám rozepsanou žádnou beletrii.
Od roku 1992 jste rabínem Pražské Židovské obce. Co se za tu dobu změnilo?
Já myslím, že všechno. Horší je to, že mnoho lidí zemřelo. To je však běh života. Dnes je obec úplně o něčem jiném než kdysi, ale aby to tak nebylo, museli bychom umět bránit danému vývoji. Snažíme se obec řídit tak, aby se oživovala sama od sebe, a to co nejrychleji. V dávné minulosti měla ŽO v Praze výsadní postavení, dnes odpovídá reálné situaci. Není to velká obec, je poměrně bohatá svým majetkem a je obložená turisty. Z toho ze všeho asi vyplývá to, co si lidé můžou o obci myslet. Pro mě je však důležité, že je to obec živá a myslím, že je tu položen dosti reálný základ pro to, aby tu během několika let fungovala docela normální obec.
Během kolika let?
Podle toho, co člověk pokládá za normální obec. Já mám na mysli takovou obec, která bude nesena svými členy, kteří budou přispívat na její fungování a podílet se podle svých možností na tom, aby byla taková nebo maková. U nás je to zatím tak, že hodně členů tvoří staří lidé a ti jsou pasívní. Jenom přijímají to, co jim obec vrací ze svého majetku za to, čím prošli. Zatím je strašně málo lidí, kteří obec chápou jako své vlastní dílo, ale během deseti let dorostou mladí lidé a situace by se mohla změnit.
Kolik lidí je dnes na Židovské obci v Praze registrováno?
Je tu registrovaných tisíc pět set lidí. Pokud se jedná o celkový počet Židů v Praze, odhadujeme ho na pět tisíc lidí.
To znamená, že je na obci registrováno poměrně málo lidí. Čím je to způsobeno?
Člověk si musí uvědomit, že současnost je dílem nějaké minulosti. V letech komunistického režimu nebylo samozřejmě vůbec praktické být členem obce, v období nacismu bylo devadesát procent českých Židů vyvražděno a před tím bylo dlouhé období duchovní a postupně i fyzické asimilace. Není divu, že ten stav je takový, jaký je. Lidé musí postupně dozrát k tomu, aby si uvědomili, ano, já jsem Žid a to není momentálně nebezbečné. Musí si však uvědomit, že to také ještě někdy nebezpečné může být. A to je tak, že oni nejsou pitomí, oni to vědí. Hlavně ve skutečnosti se situace změnila k lepšímu, když jsem nastoupil jako rabín, čítala obec pouze devět set členů a mezi nimi byli především staří lidé. Takže procentuální nárůst je velký.
Jak se Židovskouo obec v Praze dívá na konverze?
Já jsem ortodoxní rabín s plným vědomím toho, že tu jsou konverze žádoucí. Je tu spousta mladých lidí, kteří nevědí, čí jsou. Hledají cestu a já jsem si řekl, že jim chci tu cestu otevřít tak, aby ji mohli zvládat solidně a korektně. Ve skutečnosti to znamená, že člověk, který přestoupí, musí být Žid praktikující. Být Židem - to je závazek a je třeba k tomu něco dělat. To je jako rybář, který nerybaří, také není žádný rybář. Jde hlavně o to, aby lidé, kteří budou natolik chytří a odstěhují se do Izraele, byli opravdu bráni jako Židé. A ne, že tam přijedou a v Izraeli jim řeknou: ‚ jó, milej zlatej, my toho vašeho rabína a ty vaše přestupy neuznáváme.'
Nebojíte se toho, že to je do jisté míry pouze otázka módy?
Já jsem byl vždy proti tomu odsuzovat mladé lidi, že mají módy. Navíc mezi těmi, co přestoupili, se takoví lidé nevyskytovali. Pravdou je, že se přestupy týkají hlavně mladých lidí. Mnozí z nich měli však židovský původ, ale byl zastoupený z té druhé strany (židovství se dědí pouze po matce, pozn. red.). Hlavně cesta konverze je dlouhá, trvá jeden až dva roky, a člověk si musí dobře rozmyslet některé věci. Například to, že přestupem ztrácí vazby na rodinu a přátele. Když vám vlastní matka uvaří a vy u ní nemůžete jíst, tak to není nic příjemného ani pro vás, ani pro ni. Hlavně je to závazek na celý život, který se už nedá odpárat, takže člověk si na sebe bere odpovědnost i za svoje budoucí děti.
Jaký význam má podle vás pro Židy Franz Kafka?
Franz Kafka byl velmi slušný člověk a každý se od něj může, co se týče slušnosti, mnoho učit. Řešil problémy, myslím tím vnitřní problémy, které se dnes pořád řeší, nebo se ještě řešit nezačaly. Teď myslím především jeho život. Byl z rodiny, která byla židovská pouze formálně. Občas chodil s tatínkem do synagogy a připadalo mu to strašlivě prázdné, asi právem. Tak hledal nějakou svou cestu a málokdo ví, že ji našel až ke konci života. K judaismu se plně vrátil až v posledním roce svého života. Podařilo se mu to, co hledal celý život.
Od podzimu 1997 probíhá rekonstrukce Staronové synagogy, co nového přinesla a kdy bude synagoga otevřena?
Našla se tam spousta nových věcí, ale já se v tom moc nevyznám. Pouze jsem o tom četl v Roš Chodeš. (Věstník Židovských náboženských obcích v českých zemích a na Slovensku, pozn. red.) Synagoga bude znovu otevřena kolem dvacátého března. Chystáme slavnostní otevření, kterého se zúčastní Židé z celého světa.
Co si myslíte o velmi reálné možnosti vyhlášení nezávislosti Palestiny v květnu tohoto roku?
Co já si mohu myslet. Já jen doufám, že k tomu nedojde.
Troufáte si říct, jak se bude vyvíjet situace v Jordánsku po smrti krále Husajna?
Ja jsem strašně skeptický vůči tomu říkat, jak se budou věci vyvíjet. Jediné, co vím ze života a z vlastní zkušenosti je, že se věci vyvíjejí většinou tak, jak si člověk nepředstavuje. Takže opravdu nevím.
Nejvyšší soud v Německu přijal rozhodnutí, že žádat o restituci majetku mohou jen dědici vlastníků, kteří během války zahynuli, nikoli přeživší holocaustu. Myslíte si, že je to správné rozhodnutí?
Němci už vydali v tomto ohledu dost peněz. Pokud se to týká Německa samotného, měli by z toho být vyjmuti Židé, kteří tam přijdou z východních zemí, například z Ruska. Na Němce se nadává na každém kroku, ale mělo by se také koukat domů. Možná by stálo za to, aby se také česká strana zamyslela nad tím, co má na svědomí, třeba mlčení o krádežích židovského majetku.
Je podle vás řešitelná situace týkající se stavění křížů v Osvětimi?
Řešitelné je všechno, ale nejdřív musí někdo chtít situaci řešit. Může se to táhnout do nekonečna, pokud se polský stát nezmátoří natolik, aby to zakázal. Židé mohou pouze protestovat, ale nemohou nic změnit. Jediný, kdo může udělat ten rozhodující krok - nechat kříže odstranit, je polský stát.
Březnový Pochod života, který se koná každoročně v Osvětimi na paměť obětí holocaustu, má být narušen demonstrací Poláků, kteří dodnes žádají o kompenzaci za své domy a pozemky v oblasti Birkenau, odkud je v roce 1941 vyhnali nacisté. Myslíte si, že bude Pochod života touto demonstrační akcí opravdu narušen?
Já doufám, že se Židi s vyděděnými Poláky dohodnou a Pochod života nebude narušen. Na durhou stranu Poláky docela chápu, oni také hledají nějakou cestu, jak dostat nazpátek svůj majetek a nikdo jim ho nechce vrátit.
Co nejvíce ohrožuje posttotalitní Evropu a kde vidíte naději v integraci se západními demokraciemi?
Je pochopitelné, že rozpad komunistického systému a obnova normálního života v posttotalitních zemích a ve vztazích k západu není snadná záležitost. To, co prožíváme, je naprosto přirozené a pochopitelné. Teď jde o to, učit se. Vyloženě si dát za úkol naučit se být alespoň Evropany. Nemá smysl hledět ještě výš. Prostě se naučit to, co na západě dostali lidé ve výchově během dvou generací. Neříkám, že jsou všichni lidé na východ od Aše hloupější. Jen tu chyběla ta západní výchova, hlavně média se chovala jinak. Jistě máme za sebou důležitou zkušenost, která zase chybí na západě. Čili je to otázka času do té doby, než se lidé naučí být kultivovanější. Pak se dostáváme k tomu, že ani ten západ nemá klíč k tomu být lepším člověkem. Kapitalismus není žádné náboženství, je to pouze přirozený způsob života, řízený nějakými zákony. Vždycky člověk musí mluvit sám se sebou, aby si kladl otázku, proč a k čemu to všechno vlastně je a na to si musí odpovědět každý sám.
 Pražský rabín Karol Sidon při rozhovoru pro iDNES |
