"Neklid. Jsem velmi neklidný člověk. Potřebuju změnu a pohyb." Cale odpovídá do telefonu svým trhavým frázováním, které opravdu neklid připomíná.
Vaše nové album se jmenuje Hobo Sapiens. Hobo je tulák. Souvisí to s vaší zmíněnou potřebou pohybu?
Ne, to je spíš jazyková hříčka s názvem homo sapiens.
Ale stejně, v americké kultuře existuje tradice tuláků-umělců. Jack Kerouac v literatuře, klasik country Jimmie Rodgers, avantgardní skladatel Harry Partch. Asi bychom dokázali vyjmenovat i řadu dalších.
To máte pravdu. Myslím, že jsem na ten název poprvé narazil loni v jedné eseji o Bobu Dylanovi. Ten by k takovým osobám taky patřil.
Pro mnohé rockové muzikanty vaší generace je taková tulácká osobní neusazenost typická. Patříte k nim?
Určitě. Nemám pevné místo, kde bych nastálo žil. V angličtině se tomu říká "itchy feet". Nějakou dobu jsem teď žil v Číně, Hongkongu a v Indonésii. Nyní jsem v Londýně...
Máte nějakou přestupní stanici?
Určitě New York. Ale taky tam dlouho nevydržím.
A co rodný Wales?
Tam mám příbuzné a občas se tam zastavím. Spíš projíždím. Pořád ještě umím i trochu walesky. Ale do minulosti se moc nevracím. Snažím se jít pořád dopředu a pořád jinak.
Takže Vy třeba neposloucháte ani staré desky od Velvet Underground?
Nejsem nekrofil.
Opravdu se k tomu, co bylo, nikdy nevracíte? Ani k těm krásným deskám, co jste natočil s Nico? Takže ani nebudete pořádat sólové klavírní recitály?
Přesně tak. Novou deskou je moje klavírní období u konce. Už nikdy víc. Pro mě je velmi důležité být stále jiný. Každá moje deska vypráví jiné příběhy a jiné příběhy si vyžadují jiný typ hudby.
Na nové desce se kromě návratu k rockové kapele objevily i hluky vytvářené pomocí smyček zvuku. S tím jste už dlouho nepracoval. Jak jste se k nim dostal?
Ze všeho nejvíc se živím filmovou hudbou a před nějakým časem jsem natáčel ve Francii s šedesátičlenným symfonickým orchestrem hudbu k animovanému filmu Other World. Takový velký orchestr vás vysloveně láká k tomu, abyste z některých krátkých úryvků zkusil udělat dokola se opakující zvukové smyčky.
V tom si libuje současná elektronická hudba. Sledujete ji?
Ano. Kus života trávím po letištích. Tam ji máte možnost slyšet skoro pořád.
Vydáváte sice desky, ale přestal jste produkovat nahrávky jiných zpěváků. Není to škoda?
Dneska je to nuda, všechno za vás vyřeší studiová elektronika.
No, ale ta přece nevyřeší všechno. Když jste třeba produkoval desky s Nico, stačilo vám přidat k jejímu harmoniu jen klávesy, kytarové ruchy a pár magnetofonových pásků, aby vznikla hudba, která je i po třiceti letech nesmírně silná. Nechybějí spíš zajímavé osobnosti?
Osobností je dost. Ale už neriskují. Zachovávají si odstup. Nejdou do hudby osobně a naplno, tak jako do toho šla Nico nebo Patti Smith.
