Není škoda, když je někdo v něčem jasně nejlepší na světě, pověsí okované boty na hřebík a jde hrát divadlo?
Je to škoda, že? Nedávno jsem si stepky nazula asi po dvou třech letech. To je, jako kdybyste vzal tenistovi na tři roky raketu a pak ho poslal na turnaj. Ale zjistila jsem, že to tam furt mám. Jsem pořád dobrá. V patnácti jsem odletěla do Ameriky, kde jsem se učila stepovat a závodila v Chicagu a Los Angeles, kde jsem vyhrála i battle, kdy vždycky dva soutěžící stepují proti sobě. Jenže to je v podstatě vrcholový sport, kdy trénujete bez ustání půl roku, pak si někam odletíte, dvě a půl minuty tam stepujete při vystoupení, které jste celou dobu driloval, a je konec.
Táta mě miloval, měla jsem být jeho sen, ale narodilo se mu to, co byl on sám. Pak to byl vždycky třesk dvou šutrů, když jsme se chytli. Kdybyste viděl, jak to vypadalo, když jsme se my dva hádali, no ty kráso!
