Mám ráda, když se k rozhovoru nesejdeme v kavárně, ale když mě respondent pozve k sobě domů a nechá mě nahlédnout do svého světa. Zvědavě prohlížím hřbety knih, obrazy na zdech, fotky... A u Jiřího Suchého je co prohlížet: žije v elegantní vile na Ořechovce, obklopen uměním, literaturou, hudebními nástroji, fotografiemi připomínajícími zlatou éru Semaforu i předměty, které sbírá jen tak pro radost: třeba starými gramofony.
Stejně pestré je to s tématy k hovoru: Jiří Suchý má vynikající paměť, pamatuje si detaily, takže by se s ním dal udělat samostatný rozhovor třeba jen o tom, jak to vypadalo na Václavském náměstí za první republiky. Přestože 1. října oslaví 85. narozeniny, do divadelního důchodu se nechystá. V den rozhovoru odevzdával návrhy kostýmů k nové divadelní hře, píše muzikál s Michalem Pavlíčkem, připravuje se na další rockový koncert s Ivanem Králem a pravidelně vystupuje v Semaforu, divadle, ve kterém po boku skladatele a zpěváka Jiřího Šlitra zažil „zlatá šedesátá“ a kde už čtyřicet dva let hraje společně s herečkou Jitkou Molavcovou.
S českým jazykem zacházíte s obdivuhodnou lehkostí, dokázal byste to, co uměl třeba Nezval nebo Vrchlický: mluvit ve verších spatra?
To jsou spíš náhody, že někdy řeknu něco, co se rýmuje. Vždycky se tomu zasmějeme a já můžu dělat ramena: To víte, básník! Ale je pravda, že se mi několikrát při výpadku paměti podařilo nahradit slova v textu jinými, která se rýmovala a měla stejný smysl. A nemusely to být jen výpadky moje, vzpomínám si, že jednou jsme zpívali s Jitkou Molavcovou Orchestrion z ráje. Jitka měla zpívat: „Mocná síla zvyku požehná tvé doteky.“ A já měl navázat: „Budeme-li mít kliku, zešílíme navěky.“ Jenomže Jitka měla zkrat a zazpívala: „Mocná síla zvyku požehná tvé pocity.“ Já suverénně pokračoval: „Budemeli mít kliku, zešílíme já i ty.“ Takže občas když jde do tuhého, něco mi naskočí, to mám mnohokrát ověřené.