Dotyčná mladá dáma se jmenuje Zuzana Marková. Na pondělním koncertě v Obecním domě, který pořádala agentura Nachtigall Artists, vystoupila spolu s italským barytonistou Simonem Piazzolou. Ve zdejších hudebních kruzích samozřejmě není úplně neznámá. Je dcerou pěvkyně Jiřiny Markové, objevovala se v Národním divadle v dětských rolích, studovala zpěv a začínala kariéru v Ostravě. Pak zmizela z dohledu.
Dalo se přirozeně zjistit, že působí především v Itálii, kde zpívá role z belcantových oper. Jenže špatným pěvcem se lze stát v Itálii stejně spolehlivě jako v Čechách, takže obezřetnost byla na místě. Nicméně nějakým způsobem či zázrakem Marková v nejemocionálnějším, ale i nejtěžším oboru, jímž belcanto rozhodně je, vstřebala v jeho vlasti všechno správně: techniku, styl i výraz a k tomu přidala vlastní osobnost. Árie z oper Belliniho (Puritáni), Donizettiho (Favoritka, Lucia di Lamermoor), Verdiho (La traviata, Maškarní ples, Rigoletto), které na koncertě zazněly, zpívala právě opačně, než je to u nás obvyklé.
S italskou operou si totiž u nás interpreti nikdy moc nevěděli rady, a tím horší je to dnes. Buď se švitoří jako bezbarvý lehounký valčík či se přiškrceně řve z posledních dechových rezerv. Marková ani nekuňká, ani neřve. Zpívá sytým, plným, ve všech polohách probarveným a nosným hlasem, opřeným o tělo a vybaveným nekonečným dechem, umožňujícím klenout melodie, frázovat s vlastní fantazií a téměř neomezeně se rozpínat do šťavnatých výšek. A také do zpěvu vkládat ohnivou energii. Asi nejúchvatněji podala Gildu z Rigoletta a že umí i francouzskou operu, dokázala v přídavku, jímž byla Julie z Gounodovy opery Romeo a Julie. Navíc má jevištní dar, tóny umí přirozeně propojit s gesty a mimikou a komunikovat s divákem.
Paradoxem večera bylo, že rodilý Ital, barytonista Simone Piazzola naopak v áriích a duetech předváděl problémy, jež zpěváci s belcantem mívají, jakkoli - což je i jeho případ - příležitostně hostují i na předních scénách. Ač má příjemný hlas, ten působí jakoby krátce a postrádá onu nezbytnou pružnost a rozpínavost, takže pak nemůže obsah árie vyjádřit. Navíc mu - další paradox - téměř nebylo rozumět, na rozdíl od Markové, která si očividně osvojila i italštinu. A jeho strnulá gesta a pózy zaváněla nejhorší divadelní machou. Symfonický orchestr hl.m. Prahy FOK, který vedl Francesco Ivan Ciampa, nevybočil v hraní italské hudby z domácí „tradice“, která emocionální sílu zaměňuje za sílu čistě fyzickou.
O jediný, zato pořádný závan italského horkého vzduchu se tak na koncertě postarala Češka. Markové je letos třicet, a pokud vydrží a nedá se předčasně zlákat různými vábničkami k těžším rolím, tak může být jednou hvězdou první velikosti na všech světových scénách.
